Ve Štefanu Ivančíkovi, který zemřel minulý týden ve věku nedožitých 73 let, ztratila Bohemka jednu z velkých osobností. Legendární pravé křídlo s přezdívkou Pišta se zelenobílým klubem prožilo bouřlivá léta na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a stalo se jedním ze symbolů éry, v němž zelenobílí bavili celou republiku romantickým fotbalem. Mimo jiné to byl on, kdo jako první v soutěžním zápase použil slavný dloubák, tehdy mu s trenérem Musilem říkali Vršovák. Na co můžeme vzpomínat?
DOBRODRUŽNÝ PŘESTUP
Ivančíkova éra v Bohemians začala na podzim 1966, kdy se vracel z vojny, přestup se ale nerodil snadno. Odchovanec Partizánského si ho musel vybojovat. „Vojákoval jsem v armádních mužstvech v jižních Čechách. Tam mě na podzim 1966 viděl trenér Bohemky Rubáš se sekretářem Šmolíkem a hned si mě chtěli naložit do autobusu a odvézt do Prahy,“ vzpomínal Ivančík v Klokanu. „Byl jsem tehdy hráč Nitry, která mě hned nepustila. Načas jsem se tedy vrátil do Partizánského a po měsíci mi tam podepsali přestup do Bohemky.“
PRVNÍ GÓLY
Poprvé za Bohemku nastoupil 26. listopadu 1966 na zimním turnaji Tatry Smíchov proti Radotínu a hned dvěma góly přispěl k vítězství 4:1. Začátkem prosince odjel tým na tři zápasy do Tuniska a Ivančík vstřelil hned v tom prvním proti tuniské reprezentaci dva góly. První ligu hrál poprvé v březnu 1967 v Trenčíně, o dva týdny později vstřelil premiérový prvoligový gól na hřišti Lokomotivy Košice.
TRÉNINK POD RUBÁŠEM
První dvě sezony strávil Ivančík pod legendárním trenérem Jiřím Rubášem, který byl pověstný ras. „Pamatuji si na zimní soustředění v Josefově Dole. Tam nás čekal čtyřfázový trénink. Ráno ještě za tmy běh na 15 kilometrů, dopoledne sprinty, odpoledne udupat sníh na hřiště a trénink s míčem,“ vzpomínal Ivančík. „Jednoho dne byl taková fujavice, že jsme odmítli jít ven. Nejzkušenější hráči Mottl s Pohuňkem to oznamovali trenérovi a ten se strašně naštval. Když viděl, že nás ven opravdu nedostane, tak se sebral a hodinu a půl v tom nečase běhal kolem chalupy sám, aby nám ukázal, že všechno jde, když je vůle.“
PREMIÉRA REFLEKTORŮ
18. srpna 1967 byl v Ďolíčku u vůbec prvního zápasu československé ligy pod umělým osvětlením. Přijely Teplice, Bohemka rychle prohrávala 0:2, Ivančík ale spolu s Jarabinským skóre otočili, nakonec zápas skončil remízou 3:3. Na konci sezony se stal Pišta s osmi góly poprvé klubovým kanonýrem, Bohemka ale sestoupila do druhé ligy.
ŠTĚSTÍ OD ZLATÉ NIKÉ
V únoru 1968 vyrazila Bohemka na zájezd do Anglie a na cestě si hráči díky kontaktům mezinárodního sekretáře Jiřího Vaise na trenéra mistrů světa Alfa Ramseyho potěžkali slavnou Zlatou Niké. A tehdy se z klubka hráčů, snad od Pišty Ivančíka, ozvalo: „Pomoz nám, abychom vyhráli a postoupili do první ligy…“ Na konci sezony se Bohemka opravdu vracela zpátky do ligy.
VE VYHNANSTVÍ
Od jara 1968 hrála Bohemka kvůli výstavbě nové tribuny mimo Ďolíček. Druholigovou sezonu hrála většinou na Žižkově, v sezoně 1969/1970 hrála na Letné, v Edenu, i na Julisce. „Byl to opravdu velký handicap. Kočovali jsme po stadionech Žižkova, Slavie, Sparty. V Ďolíčku jsme jen trénovali, měli jsme jen provizorní zázemí,“ vzpomínal Ivančík. Bohemce se nedařilo, „doma“ vyhrála za celou sezonu jediný zápas a opět sestoupila. „Odcházeli jsme do kabin zničení – s bodem, nebo většinou bez bodu, ačkoli hra vypadala na naše jasné vítězství,“ citovala Pištu Ivančíka kniha Sólo pro Panenku.
TRESTŇÁK V DĚČÍNĚ
Když Bohemka v sezoně 1971/1972 nepostoupila do první ligy, Ivančík už neodolal vábení a odešel do Nitry. Před sezonou 1972/1973 byl ale zase zpátky v Ďolíčku. K postupu přispěl devíti góly a jeden z nich byl památný. Tři kola před koncem Bohemka v nervozním zápase prohrávala v Děčíně, v 81. minutě vyrovnal Panenka a dvě minuty před koncem rozhodl Ivančík z trestného kopu. „Trenér Musil mě nečekaně poslal na trestňák před vápnem. Věřil mi a já se mi odvděčil nechytatelně zatočeným kopem. Fanoušci po zápase vtrhli na hřiště a byla sláva. Bylo tam snad dvanáct autobusů našich příznivců. Tehdy mě na ramenou nosil mladý výrostek jménem Jiří Steinbroch. A ta cesta domů, to byl taky zážitek,“ usmíval se Pišta při vzpomínce na oslavnou večeři v Litoměřicích s fanoušky v zádech. Bohemka si v boji o druhé postupové místo s Pardubicemi udržela jednobodový náskok a nakonec už kolo před koncem slavila postup.
SÓLO S DUKLOU
Na závěr už prvoligového podzimu 1973 hrála Bohemka v Ďolíčku parádní zápas proti Dukle, brzy vedla 2:0, Dukla ale dvanáct minutu před koncem srovnala. Hned po rozehrání ale prošel její obranou z půlící čáry Ivančík a vstřelil vítězný gól.
VÝLETNÍK NA VELKÉ VÝPRAVĚ
Na přelomu ledna a února 1974 Bohemka vycestovala na památný zájezd do jižní a střední Ameriky. Ivančík byl ve výpravě, na tréninku si však obnovil zranění, a tak si jako jediný z týmu ani jednou nezahrál. „Sbíral však síly jiným způsobem, je z nás nejvíc opálený,“ perlil po návratu trenér Bohumil Musil.
POLIBKY ZA SPARTU
V sezoně 1973/1974 se Bohemka nakonec definitivně zachránila až kolo před koncem, v Ďolíčku však vyřídila 3:0 Spartu a Ivančík dával ve druhém poločase dva pojišťující góly. Jednou po akci Jarkovského, podruhé po samostatném průniku. Za to se mu dostalo nečekané odměny od dvou populárních herců – Klokanů. „Po zápase se v kabině zjevil Vala s kolegou Karlem Effou a začali mi teatrálně líbat ruce. Trenér si pak ze mě utahoval, že si spletli končetiny, a že si ty ručičky nemám dlouho mít,“ smál se Ivančík.
ZASE DVA GÓLY SPARTĚ
Pět kol před koncem jara 1975 Bohemka zdrtila v Ďolíčku Spartu 4:1 a dvěma góly po svých klasických rychlých únicích přidal Ivančík. Bohemka měla v tu chvíli na druhém místě ligy stejně bodů jako vedoucí Slovan, teprve v závěrečných třech kolech bez zraněného Panenky o šanci na titul přišla, i tak skončila třetí a poprvé v historii vybojovala účast v Poháru UEFA. Ivančík byl se sedmi góly spolu s Panenkou nejlepším střelcem týmu v lize.
GÓLPARÁDA S BRATREM
Před sezonou 1975/1976 do Bohemky přišel Štefanův bratr Jozef a 2. listopadu 1975 proti Lokomotivě Košice spolu pomohli k vítězství 5:0. Oba bratři přispěli jedním gólem. Štefan z penalty zvyšoval na 4:0, Jozef zvyšoval na 5:0 prudkou střelou po slalomu mezi obránci. V prvoligovém zápase Bohemky se pak trefili bratři až po 38 letech. V září 2013 Matěj a Jakub Štochlové pomohli k vítězství 3:1 v Ostravě.
PREMIÉRA DLOUBÁKU
Tenkrát proti Lokomotivě se o další zvláštní zápis do historie postaral Pišta i při penaltě. Proti gólmanovi Antonu Flešárovi totiž poprvé v soutěžním zápase vyzkoušel vršovický dloubák. „Zkoušeli jsme na tréninku nějaké nezvyklé varianty penalt, až jsme přišli na jednu, která se nám zdála nejlepší. Říkali jsme tomu Vršovák,“ vzpomínal Ivančík. Běžela 66. minuta, když se Pišta ujal balonu po faulu na Jarkovského. „Musil na mě volal z lavičky, ať jdu a kopnu Vršováka. Brankář Košic Flešár překonání dloubákem neunesl a bral to jako zesměšnění Slováka Slovákem před pražským publikem. Dost sprostě mi potom nadával.“ Teprve měsíc poté dloubáka poprvé použil Antonín Panenka proti Ivo Viktorovi v zápase s Duklou. V červnu 1976 pak tento kop proslavil při penaltovém rozstřelu ve finále na ME v Bělehradě. „Vršovický dloubák znal najednou celý svět. První jsem ho ale kopnul já,“ zdůrazňoval Ivančík.
LOUČENÍ
Na jaře 1976 se Štefan Ivančík s Bohemkou loučil. 10. května vstřelil svůj poslední prvoligový gól v Žilině, když poslal na mladého brankáře Murárika z třiceti metrů pomalou ránu, která překvapivě skončila v bráně. Naposledy nastoupil 30. května doma s Duklou, když na druhý poločas střídal Prokeše. V létě odešel na Žižkov, Ďolíček se s ním loučil 18. září před zápasem se Slovanem. Spolu s ním fanoušci děkovali i další legendě Petrovi Packertovi. Ivančík za Bohemku odehrál v první lize 148 zápasů, vstřelil 28 gólů. Dalších 21 gólů přidal ve druhé lize a 8 v domácím poháru. Na podzim 1975 si zahrál dva zápasy proti Honvédu Budapešť v Poháru UEFA.
