Udělal si jméno jako nekompromisní a úspěšný trenér. Ještě předtím byl ale Jozef Jarabinský průbojným útočníkem, který celé čtyři sezony dělal radost i fanouškům v Ďolíčku. Dnes 12. března slaví pětasedmdesáté narozeniny. Když v létě 1964 dorazil z béčka bratislavského Slovanu do Vršovic, bylo mu akorát dvacet, hned se ale vypracoval v gólovou posilu. Trefil se ostatně hned v prvním zápase, přesto, že ho dohrával s obvazem na hlavě.

---

Vzpomenete si ještě na ten zápas s Jiskrou Otrokovice?

"Na ten zápas a na ten gól si pamatuju."

Tehdy jste se už na začátku zápasu zranil po srážce se soupeřovým obráncem, který musel odstoupit. Vy jste jen dostal obvaz na hlavu, a nejenže jste zápas dohrál, ale dokonce jste svou pochroumanou hlavou vstřelil gól…

"Já myslím, že to je běžná věc. Bylo to zranění na obočí, na jeden, dva stehy. To se ošetřilo sponkou, obvaz na hlavu a šlo to dál. Jsou sporty, kde jsou daleko horší zranění a pokračuje se, podle mého to nebylo nic mimořádného. Dohrál jsem v euforii, ošetření stejně nastalo až po zápase."

Kariéru jste začínal v prešovské mládeži, pak jste hrál za béčko Slovanu, jak jste se dostal do tehdejšího ČKD Praha?

"Jako dorostenci Slovenska a Česka jsme hráli finále. Tam jsem se prosadil a přišla Bohemka, pan Šmolík (klubový tajemník Ladislav Šmolík, pozn.red.) mě přivedl do Bohemky. Trenérem byl v té době pan Rubáš."

Byl pro vás velký krok odejít ze Slovenska do Prahy?

"Já jsem to měl vždycky spojené se školou. Do Bratislavy jsem šel s tím, že jsem se přihlásil na vysokou školu. Udělal jsem zkoušky, měl jsem asi tři ročníky hotové, přišla Bohemka, tak jsem přestoupil na pražskou vysokou školu. Šel jsem do Bohemky a platila pravidla, že když student přejde z jedné do druhé školy, přestup byl volný, nemuselo se nic platit. Přestup byl legální a bezplatný. Bohemku jsem nic nestál, funkcionáři byli šikovní." (úsměv)

Zažil jste ještě Ďolíček se starou dřevěnou tribunou, jak se vám tam hrálo?

"Co si pamatuju, tak téměř vždycky byl plný stadion, z protější strany z pošty se dívali diváci. Opravdu bezprostřední kontakt, dobré mužstvo a překvapivé výsledky. Porážela se velká mužstva, to byla dobrá éra Bohemky i moje."

S kým jste si v sestavě nejvíc rozuměl?

"Byla to starší garda smíchaná s mladšími. V té době tam byl Pepík Kolman, ten už není mezi námi. Větší kluby nás podceňovaly, ale to je nepodstatná věc. Hrály víc ofenzivně a víc to otevíraly vzadu. My jsme měli takové typy hráčů jako býval Standa Štrunc. Proti nám útočili, my jsme dobře bránili, hráli jsme na protiútok a byli jsme schopní dávat góly. Horší to bylo, když jsme měli tvořit, dobíjet, tam jsme měli nedostatky…"

Na jaře 1968 jste zažil i Antonína Panenku, že?

"Ještě jsme spolu hráli. Tonda ještě měl problémy, aby se prosadil. Býval v té době na lavičce, ale pak se stal hvězdou."

Viděl jste v něj už tehdy dobrého hráče?

"Tonda byl hráč s fantazií, s nápady. Když kopal přímý kop, tak si vybíral podle toho, jak stál, pravou nohou kopne, levou nohou kopne, je známá jeho penalta dloubákem. Vždycky vymýšlel a často překvapil, možná i sám sebe, ale diváky stoprocentně."

Kam jste se s Bohemkou podíval?

"Bohemce otevíral dveře pan Jíra, který byl později i místopředsedou UEFA. Zařídil přes zimu všechny zájezdy, to bylo velké plus. Jezdili jsme do Francie, do Itálie. Všude byly otevřené dveře. Pan Šmolík byl velký funkcionář, který vždycky všechno zařídil, Jíra byl taková nadstavba. Bohemka se i po spadnutí z ligy vždycky postavila na vlastní nohy, za skromných podmínek, tak jako funguje dnes. Na rozdíl od velkých, kteří si mysleli, že jsou nesmrtelní."

Zůstává ve vás stále vztah k našemu klubu?

"Já jsem působil ve Spartě, ve Slavii, v Bohemce. Kde jsem hrál nebo trénoval, vždycky jsem si toho vážil, nikdy jsem se nechoval tak, že bych je měl zatracovat. Měl jsem úctu k tomu, kde jsem hrál. Nikdy jsem se ani vůči nim negativně nevyjadřoval. To mi zůstalo. Ale když jsem odešel, tak jsem využíval, že jsem to mužstvo znal, věděl jsem, co na ně platí. Tam už jsem byl nemilosrdný." (úsměv)

Sledoval jste znovuzrození Bohemky?

"To bylo takové vzepětí všech Bohemáků. Kdo mohl, tomu pomáhal…"

Jak jste se dostal k trenérské kariéře, kde jste se proslavil?

"Nevím proč. Měli jsme nějaké vystoupení na soustředění v Německu s Rubášem, kdy jsem mu řekl názor na způsoby jeho trénování. Nic se nedělo. Pak jsme odlétli do Řecka a tam mi oznámili, že jsem vyřazen z kádru. Pak mi zavolal Pospíchal, co dělám. Já, že nic. On říká: tak začni trénovat, vracím se k týmu. Zase to začalo. A skončilo to hodně rychle jedním mistrovským zápasem, tímhle zápasem s Rapidem Vídeň. Čtrnáct dní na to mě zase vyřadil kvůli tomu, že jsem se bavil s Tondou. Bylo toho moc na mě a tím pádem jsem se zařekl a v Bohemce nechtěl být. Čehož třeba teď lituju. Protože kdybych zůstal, patřil bych do trojky nejúspěšnějších hráčů Bohemky. Myslím, že bych se propracoval do úspěšných statistik..."

Byla ve vás tato touha vždycky?

"Začal jsem s mládeží, v podstatě se mi dařilo všechno. Měl jsem výhodu, že jsem vystudoval vysokou školu, hrál jsem v dobrých mužstvech, měl jsem dobré trenéry. Vystudoval jsem tříletou trenéřinu, tím pádem to všechno dohromady mi pomohlo k tomu, že se mi začalo dařit."

Jak jste se dostal do Turecka, kde jste měl významné úspěchy?

"Měl jsem jít do Fenerbahce, kam mě doporučil turecký velvyslanec. Dostal jsem se ale do Gençlerbirliği, do takového, dá se říct, slabšího mužstva. A první zápas jsme hráli a Fenerbahce a porazili jsme je. Vždycky mi něco otevíralo cestu. Když jsme hráli s Besiktasem Istanbul, dalším velkým mužstvem, předem bylo domluveno, že pro ně to bude lehký zápas. Já jsem ale nepostavil největší hvězdy a my jsme zápas vyhráli. Začali si mě cenit i ti, kteří věděli, že dokážu vyhrát zápas, který měl být dopředu jasně zajištěný. To mi otevíralo cestu, když někomu hodně teklo do bot, byl jsem dobrej, abych za dobrých podmínek mužstvo zachránil, pomohl tomu."

• Profil hráče
• Fotogalerie

•    Jozef Jarabinský

•