Udělal si jméno jako nekompromisní a úspěšný trenér. Ještě předtím byl ale Jozef Jarabinský průbojným útočníkem, který celé čtyři sezony dělal radost i fanouškům v Ďolíčku. Dnes 12. března slaví pětasedmdesáté narozeniny. Když v létě 1964 dorazil z béčka bratislavského Slovanu do Vršovic, bylo mu akorát dvacet, hned se ale vypracoval v gólovou posilu. Trefil se ostatně hned v prvním zápase, přesto, že ho dohrával s obvazem na hlavě.
Vzpomenete si ještě na ten zápas s Jiskrou Otrokovice?
"Na ten zápas a na ten gól si pamatuju."
Tehdy jste se už na začátku zápasu zranil po srážce se soupeřovým obráncem, který musel odstoupit. Vy jste jen dostal obvaz na hlavu, a nejenže jste zápas dohrál, ale dokonce jste svou pochroumanou hlavou vstřelil gól…
"Já myslím, že to je běžná věc. Bylo to zranění na obočí, na jeden, dva stehy. To se ošetřilo sponkou, obvaz na hlavu a šlo to dál. Jsou sporty, kde jsou daleko horší zranění a pokračuje se, podle mého to nebylo nic mimořádného. Dohrál jsem v euforii, ošetření stejně nastalo až po zápase."
Kariéru jste začínal v prešovské mládeži, pak jste hrál za béčko Slovanu, jak jste se dostal do tehdejšího ČKD Praha?
"Jako dorostenci Slovenska a Česka jsme hráli finále. Tam jsem se prosadil a přišla Bohemka, pan Šmolík (klubový tajemník Ladislav Šmolík, pozn.red.) mě přivedl do Bohemky. Trenérem byl v té době pan Rubáš."
Byl pro vás velký krok odejít ze Slovenska do Prahy?
"Já jsem to měl vždycky spojené se školou. Do Bratislavy jsem šel s tím, že jsem se přihlásil na vysokou školu. Udělal jsem zkoušky, měl jsem asi tři ročníky hotové, přišla Bohemka, tak jsem přestoupil na pražskou vysokou školu. Šel jsem do Bohemky a platila pravidla, že když student přejde z jedné do druhé školy, přestup byl volný, nemuselo se nic platit. Přestup byl legální a bezplatný. Bohemku jsem nic nestál, funkcionáři byli šikovní." (úsměv)
Zažil jste ještě Ďolíček se starou dřevěnou tribunou, jak se vám tam hrálo?
"Co si pamatuju, tak téměř vždycky byl plný stadion, z protější strany z pošty se dívali diváci. Opravdu bezprostřední kontakt, dobré mužstvo a překvapivé výsledky. Porážela se velká mužstva, to byla dobrá éra Bohemky i moje."
S kým jste si v sestavě nejvíc rozuměl?
"Byla to starší garda smíchaná s mladšími. V té době tam byl Pepík Kolman, ten už není mezi námi. Větší kluby nás podceňovaly, ale to je nepodstatná věc. Hrály víc ofenzivně a víc to otevíraly vzadu. My jsme měli takové typy hráčů jako býval Standa Štrunc. Proti nám útočili, my jsme dobře bránili, hráli jsme na protiútok a byli jsme schopní dávat góly. Horší to bylo, když jsme měli tvořit, dobíjet, tam jsme měli nedostatky…"
Na jaře 1968 jste zažil i Antonína Panenku, že?
"Ještě jsme spolu hráli. Tonda ještě měl problémy, aby se prosadil. Býval v té době na lavičce, ale pak se stal hvězdou."
Viděl jste v něj už tehdy dobrého hráče?
"Tonda byl hráč s fantazií, s nápady. Když kopal přímý kop, tak si vybíral podle toho, jak stál, pravou nohou kopne, levou nohou kopne, je známá jeho penalta dloubákem. Vždycky vymýšlel a často překvapil, možná i sám sebe, ale diváky stoprocentně."
Kam jste se s Bohemkou podíval?
"Bohemce otevíral dveře pan Jíra, který byl později i místopředsedou UEFA. Zařídil přes zimu všechny zájezdy, to bylo velké plus. Jezdili jsme do Francie, do Itálie. Všude byly otevřené dveře. Pan Šmolík byl velký funkcionář, který vždycky všechno zařídil, Jíra byl taková nadstavba. Bohemka se i po spadnutí z ligy vždycky postavila na vlastní nohy, za skromných podmínek, tak jako funguje dnes. Na rozdíl od velkých, kteří si mysleli, že jsou nesmrtelní."
Zůstává ve vás stále vztah k našemu klubu?
"Já jsem působil ve Spartě, ve Slavii, v Bohemce. Kde jsem hrál nebo trénoval, vždycky jsem si toho vážil, nikdy jsem se nechoval tak, že bych je měl zatracovat. Měl jsem úctu k tomu, kde jsem hrál. Nikdy jsem se ani vůči nim negativně nevyjadřoval. To mi zůstalo. Ale když jsem odešel, tak jsem využíval, že jsem to mužstvo znal, věděl jsem, co na ně platí. Tam už jsem byl nemilosrdný." (úsměv)
Sledoval jste znovuzrození Bohemky?
"To bylo takové vzepětí všech Bohemáků. Kdo mohl, tomu pomáhal…"
Jak jste se dostal k trenérské kariéře, kde jste se proslavil?
"Nevím proč. Měli jsme nějaké vystoupení na soustředění v Německu s Rubášem, kdy jsem mu řekl názor na způsoby jeho trénování. Nic se nedělo. Pak jsme odlétli do Řecka a tam mi oznámili, že jsem vyřazen z kádru. Pak mi zavolal Pospíchal, co dělám. Já, že nic. On říká: tak začni trénovat, vracím se k týmu. Zase to začalo. A skončilo to hodně rychle jedním mistrovským zápasem, tímhle zápasem s Rapidem Vídeň. Čtrnáct dní na to mě zase vyřadil kvůli tomu, že jsem se bavil s Tondou. Bylo toho moc na mě a tím pádem jsem se zařekl a v Bohemce nechtěl být. Čehož třeba teď lituju. Protože kdybych zůstal, patřil bych do trojky nejúspěšnějších hráčů Bohemky. Myslím, že bych se propracoval do úspěšných statistik..."
Byla ve vás tato touha vždycky?
"Začal jsem s mládeží, v podstatě se mi dařilo všechno. Měl jsem výhodu, že jsem vystudoval vysokou školu, hrál jsem v dobrých mužstvech, měl jsem dobré trenéry. Vystudoval jsem tříletou trenéřinu, tím pádem to všechno dohromady mi pomohlo k tomu, že se mi začalo dařit."
Jak jste se dostal do Turecka, kde jste měl významné úspěchy?
"Měl jsem jít do Fenerbahce, kam mě doporučil turecký velvyslanec. Dostal jsem se ale do Gençlerbirliği, do takového, dá se říct, slabšího mužstva. A první zápas jsme hráli a Fenerbahce a porazili jsme je. Vždycky mi něco otevíralo cestu. Když jsme hráli s Besiktasem Istanbul, dalším velkým mužstvem, předem bylo domluveno, že pro ně to bude lehký zápas. Já jsem ale nepostavil největší hvězdy a my jsme zápas vyhráli. Začali si mě cenit i ti, kteří věděli, že dokážu vyhrát zápas, který měl být dopředu jasně zajištěný. To mi otevíralo cestu, když někomu hodně teklo do bot, byl jsem dobrej, abych za dobrých podmínek mužstvo zachránil, pomohl tomu."
Krvavá premiéra
V létě 1964 dorazil z béčka bratislavského Slovanu jako dvacetiletý do tehdejšího ČKD Praha, aby kromě fotbalu i studoval chemii na vysoké škole. Hned ve svém prvním zápase v první lize pomohl gólem k vítězství nad Otrokovicemi. Vstřelil ho hlavou, na níž měl obvaz. Už v deváté minutě se srazil se středním obráncem soupeře Daňkem a oba hráči si roztrhli obočí. Daněk musel střídat, ale Jarabinský pokračoval.
Vyloučení v Kladně
První červené karty se Jarabinský dočkal v jarním důležitém zápase v Kladně. Utkání se hrálo v nervozní atmosféře dvou přímých soupeřů v boji o záchranu, Jarabinský se dostal do řady soubojů a dohrál sedm minut před koncem.
Hattrick v Otrokovicích
Tři kola před koncem jara 1965 přispěl Jarabinský třemi góly k vítězství 6:3 v Otrokovicích. Klubu, už pod staronovým názvem Bohemians, to k záchraně nakonec nepomohlo, ale jednalo se o historickou raritu. Od té doby už hattrick v prvoligovém utkání venku za Bohemku nastříleli jen Petr Packert v roce 1966 v Hradci Králové a Jevgenij Kabajev v roce 2017 v Jihlavě. Jarabinský se ve své první sezoně stal s osmi góly klubovým kanonýrem.
Tři hattricky v druhé lize
I po sestupu byl Jarabinský v druholigové sezoně 1965/1966 hlavní útočnou zbraní Bohemians. Hned třikrát dokonce nastřílel hattrick, hned na úvod soutěže při výhrách 5:1 na VCHZ Pardubice a 5:0 s Duklou Tábor. Další přidal na jaře při slavné výhře 4:0 nad obnovenou Viktorií Žižkov.
Jízda pohárem
Jarabinský řádil i v Československém poháru, kde se druholigová Bohemka probila mimo jiné přes ligisty Slavii a Trenčín od prvního kola až do semifinále, kde nešťastně vypadla v penaltovém rozstřelu s Duklou, přestože i díky Jarabinského trefě vedla po poločase 2:0, soupeř vyrovnal z trestného kopu až v posledních sekundách hry. Jarabinský nastřílel v poháru celkem pět gólů.
Oblouček Čalounovi
Známému plzeňskému brankáři Josefu Čalounovi se v Ďolíčku nikdy moc nedařilo a svým dílem přispěl i Jarabinský, když na jaře 1966 v klíčovém zápase o postup chytrou hlavičkou Čalouna přehodil a přispěl k vítězství 2:0. “
Slavný postup v Kladně
Jarabinský si v červnu 1966 zahrál i v postupovém zápase v Kladně, kde Bohemka v bitvě kdo s koho vyhrála 2:0, už těsně před zápasem na hřiště vtrhli fanoušci zelenobílých a následoval oslavný průvod směrem na Prahu. V druholigové sezoně Jarabinský znovu vyhrál titul klubového krále střelců, dal 18 gólů, výkon, který od té doby napříč soutěžemi překonal jen Jan Jarkovský dvaceti zásahy v druholigové sezoně 1972/1973.
Cameo hokejového agenta
Na podzim 1966 vyhrála Bohemka na startu Československého poháru 4:0 na hřišti Tatry Kolín i díky přispění gólmana soupeře Jaromíra Henyše, který se později stal známým hokejovým agentem. Henyš předvedl velmi nejistý výkon a mimo jiné dostal gól od Jarabinského z třiceti metrů. „No, nedivte se. Měl jsem v sobě asi osm piv a tři rumy," vzpomínal Henyš po letech.
Srážka s Krameriem
Sezonu 1966/1967 Jarabinskému pokazilo zranění z posledního podzimního venkovního zápasu se Spartou, který se hrál v Edenu. Jarabinský si při srážce s gólmanem soupeře Krameriem zlomil nohu, zranění ovlivnilo i jeho nástup do jara. Sezonu uzavřel se dvěma góly.
Panenkova premiéra
V druhém jarním kole roku 1968 byl Jarabinský na teplickém hřišti U Drožďárny, kde poprvé v lize nastoupil Antonín Panenka. Do konce sezony si pak spolu zahráli ještě dvakrát.
Loučení se starým Ďolíčkem
Jarabinský si zahrál i v posledním zápase v Ďolíčku před zahájením stavby nové hlavní tribuny, která trvala až do podzimu 1970. 31. března 1968 Bohemka porazila VSS Košice, jeden gól dal i Jarabinský. Původní dřevěná tribuna už byla stržena v zimě.
Poslední gól na Julisce
Svůj poslední gól v zelenobílém vstřelil Jarabinský Trenčínu v domácím zápase, který už Bohemka hrála na vypůjčeném stadionu na Julisce. Následovalo ale osm zápasů bez vítězství a další pád do druhé ligy.
Masopustova rozlučka
Loučení s Bohemkou před odchodem na vojnu absolvoval Jarabinský v červnu 1968 stylově na Julisce v „domácím“ zápase s Duklou. Bylo to poslední prvoligové utkání reprezentační legendy Josefa Masopusta. Jarabinský v Bohemians v mistrovských zápasech nastřílel ve čtyřech sezonách dohromady 41 gólů.