Málokterý fotbalový klub v Česku má tak slavný a historicky cenný název a znak jako pražský tým BOHEMIANS. Tento název a KLOKAN ve znaku, provázejí fotbalisty z Vršovic již mnoho desítek let. Jsou památkou na slavný historický zájezd fotbalového týmu z Vršovic do Austrálie v roce 1927. Čtyřměsíční anabáze u protinožců se stala zároveň i nejdelším turné v historii českého fotbalu.
PŘÍPRAVA CESTY DO AUSTRÁLIE
Už samo pozvání českých fotbalistů do Austrálie bylo projevem nemalého respektu. Před nimi tam hráli pouze Angličané. Nabídka byla původně adresována národnímu mužstvu Československa, které tuto nabídku však nemohlo přijmout, poněvadž by to znamenalo ochromení programu několika klubů. Pak přišla na řadu Sparta, která též odmítla, protože měla za sebou tříměsíční zájezd do Ameriky. Pozvání s díky odmítli i slávisté a žižkovští viktoriáni, kteří údajně nevěřili v uskutečnění a dobré uspořádání celého turné. A tak díky mezinárodnímu sekretáři Zdeňku Kalinovi přišel na řadu vršovický AFK. Plán čtyřměsíčního sportovního zájezdu do neznámých končin, bez všech podrobnějších informací, zdál se být každému šílenstvím, tím spíše, že realizaci výpravy pojal vršovický klub takřka na vlastní pěst.
K tomu Zdeněk Kalina, mezinárodní sekretář AFK Vršovice, vzpomíná: „Když jsem se počátkem roku 1926 dozvěděl, že Australská footballová asociace hodlá na rok 1927 pozvati některé evropské mužstvo do Austrálie, nesdělil jsem pochopitelně klubovým kolegům, že jsem odeslal nabídku a udržoval vše v tajnosti. Považoval jsem skoro za vyloučeno, že by se takový zájezd dal uskutečniti a obával jsem se výsměchu. Byl jsem přesvědčen, že by byl zájezd footballového mužstva do nejvzdálenějšího a na naše poměry naprosto neznámého světadílu považován za utopii. Několik měsíců před prvním oficiálním zahájením písemných styků vyšel humoristický román, Klabzubova XI. Měl jsem odůvodněnou obavu, aby přezdívka tato nebyla i nám přidělena.
Vyjednávání bylo velmi obtížné, vždyť dopis do Sydney jde nejméně 5 týdnů a odpověď stejnou dobu. Zdálo se již, že slibné vyjednávání nejednou ztroskotá a čím dále tím více bylo překonávati technické i jiné potíže. Konečně po celoročním vyjednávání se již rýsovalo celé turné jako úspěšně sjednané, a největší potíže byly již odstraněny. Avšak nyní nastala domácí kampaň proti zájezdu. Několik až příliš opatrných členů klubu, na členské schůzi i valné hromadě, počátkem roku 1927 se postavilo proti zájezdu. Byly přespříliš zkušení a varovali, upozorňovali na překážky, se kterými jsme se později ani nesetkali. Když pak začátkem března 1927 došlo z Austrálie předem sjednané cestovné, již nikdo nepochyboval o tom, co se zdálo dříve nemožností, že zájezd bude uskutečněn. Dokonce ještě v té době náš tisk a naše veřejnost tomu nevěřila a považovaly celý tento opravdu největší sportovní zájezd klubovního mužstva za neuskutečnitelný.“
Pro australské pořadatele však byl velký problém název družstva. Chtěli totiž takové jméno, které by odpovídalo zemi, ze které klub pochází. Jelikož se jednalo o reprezentativní a propagační záležitost, bylo půjčeno Vršovickým zájezdové jméno THE BOHEMIANS, čili ČEŠI...
ODJEZD VÝPRAVY Z PRAHY SMĚR NEAPOL
Před odjezdem měli vršovičtí dost starostí jak s finančním zajištěním celé výpravy, tak i s hráčským kádrem. Výborný brankář Bělík právě kroutil vojenskou prezenční službu a takovou dlouhou dovolenou mu nemohl udělit ani sám ministr národní obrany a protože po ruce nebyl ani náhradník potřebné výkonnosti, museli si zelenobílí nahonem vypůjčit dva gólmany a to z Rapidu Vinohrady Antonína Kuldu, který se později stal stálým strážcem jejich svatyně a z Bubenče Josefa Šejbla. Kromě nich cestovali do Austrálie tito hráči: obránci - František Krejčí, Antonín Kašpar, Jaroslav Kučera, záložníci - Jaroslav Průšek, Václav Pinc (kapitán), František Hoffmann, Jan Eisner, útočníci - Jan Wimmer, Jan Knížek, Antonín Mašat, Oldřich Havlín, František Špic, Václav Rubeš a Jaroslav Hübš, všehovšudy tedy 16 hráčů a dva funkcionáři klubu: hlavní vedoucí výpravy Zdislav Práger a mezinárodní sekretář Zdeněk Kalina.
Všichni účastníci výpravy podepsali jakousi “kolektivní smlouvu“, v které jsou uvedeny tyto první věty - „Zavazuji se tímto u příležitosti zájezdu AFK Vršovice do Austrálie, že moji účast podmiňuje následující: Budu vždy hájiti v plném vědomí propagačního i reprezentačního významu zájezdu jak barev svého klubu, tak i čest čsl. národa co nejlépe…“ Z reprezentativního důvodu objednalo vedení klubu pro všechny členy výpravy jednotný vycházkový oděv od známé pražské módní firmy Dolejš, klobouky od firmy Čekan a vycházkovou obuv od firmy Baťa. Pro slavnostní nastoupení před každým zápasem byla objednána apartní saka bílé barvy, ozdobené svislými zelenými pružky, v kterých jsou fotbalisté zachyceni na celé řadě fotografií z Australského turné. Dále byli všichni pojištěni u Republikánské pojišťovny na devět set tisíc korun v případě smrti či trvalé invalidity. Před odjezdem se členstvo klubu rozloučilo s účastníky dálné výpravy na večírku, pořádaném v restauraci U Vajmarů. Načež po pečlivých přípravách nastoupila výprava - na více než 20 tisíc kilometrů dlouhou pouť do Austrálie - ve čtvrtek dne 7. dubna 1927 ve 22:40 hodin na Wilsonově nádraží v Praze do rychlíku směr Vídeň, Benátky, Řím a Neapol.
Do Neapole dojeli Bohemians v sobotu 9. dubna v 17:00 hodin. V Neapoli však začaly pro vršovické cestovatele nečekané potíže a nepříjemnou situaci ve svých vzpomínkách vylíčil útočník zelenobílých Jaroslav Hybš: „Hned na peróně jsme dostali pocit, že jsme v Mussoliniho fašistickém státu. Sotva jsme vylezli z vlaku, okamžitě nás dost nešetrně obklíčili černokošiláci, nařídili nám seřadit se na nástupišti a hned nás chtěli odvézt na několik dnů do karantény. Mysleli to hrozně vážně. Naši vedoucí hned intervenovali na našem zastupitelství, ovšem velvyslanec byl někde na rybách a až asi po čtyřech hodinách přešlapování na peróně nás z téhle situace vysekal čs. konzul. Černokošiláci nás pustili do hotelu, ovšem s podmínkou, že se zítra do té karantény dostavíme aspoň k prohlídce. Co dělat… Jenže čtyři chytrolíni, byli to Rubeš, Havlín, Wimmer a Krejčí, se hned ráno vypařili z hotelu a místo do karantény si vyrazili do Pompejí. Ta prohlídka byla v nějakých kasárnách. Naštěstí černokošiláci byli asi mírně natvrdlí, protože si nás nespočítali a tak se při čtení jmenného seznamu někteří hlásili dvakrát. Já si to odnesl za Wimmera. Protože Italové nám vystavovali zvláštní pasy, museli jsme všichni čtyři naše „turisty“ imitovat. Šli jsme se fotografovat - já byl první v jejich seznamu, tak jsem šel nejprve za sebe a pak jsem nafoukl tváře a dělal Wimmera. To ještě nebylo tak zlé. Ale pak nás chtěli stříhat. Utekl jsem holičovi i s lajntuchem na krku a honili mě po kasárnách. Tak si to rozmysleli a jen prohlíželi, jestli nemáme vši. A pak samozřejmě očkování. Do levé ruky za sebe a pak ještě do pravé. Pochopitelně za Wimmera. Odpoledne nás konečně pustili, výletníci z Pompejí se našli a nastoupili jsme na palubu italského parníku Orsova...“
NALODĚNÍ - CESTA PO MOŘI - PRVNÍ ZÁPAS
Po zmíněných peripetiích nastoupila výprava druhého dne 10. dubna ve 14.00 hodin na palubu lodi Orsova, jež se stala jejich domovem až do příjezdu do Austrálie. Parník Orsova byla jednou z největších lodí společnosti Orient Line. Následovala plavba Středozemním mořem, Suezským průplavem, Rudým mořem do Indického oceánu. Plavba byla klidná, moře krásné. Fotbalisté na palubě denně cvičili, jejich vedoucí Prágr totiž říkal, že je to dobré na nervy...
Během plavby do Austrálie sehráli Bohemians i jeden “přípravný“ zápas, kdy na ostrově Cejlon ve městě Colombo, porazili v sobotu 23. dubna, výběr místní posádky britského vojska 4:2. Hostitelé hráli rychle a pěkně od podlahy. Za Bohemians stříleli Mašat a ve druhé půli Hübš, Špic a Wimmer. Uznalé publikum po zápase ocenilo předvedenou hru obou týmů dlouhotrvajícím potleskem a Angličané s Čechy si přátelsky podali ruce. Poražení po utkání sportovně přiznali, že tak zdatného protivníka dosud nehostili, takže Bohemians udělali českému fotbalu dobrou reklamu.
Po tomto příjemném zpestření se členové výpravy následujícího dne opět nalodili na loď Orsova, která v 09:00 hodin zdvihla kotvy a opustila tento hlavní cejlonský přístav (dnes Kolombo na Srí Lance) a vydala se jihovýchodně na téměř šest tisíc kilometrů dlouhou cestu přes Indický oceán k břehům vysněné Austrálie.
Obránce vršovických Antonín Kašpar vzpomíná: „Znovu nasedáme na loď a jede se dál. Snad nikdo si nemohl stěžovat., že by se během cesty nudili. Je pravda, že mnozí jsme nesnášeli některé úseky plavby dobře. O zábavu však bylo postaráno. Na rovníku přišel pověstný křest, pak jsme 27. dubna oslavili tři Jaroslavy z našeho mužstva. 1. května se nemluvilo již o ničem jiném než o Austrálii. Tři dny na to se loučíme se spolucestujícími…“
Pokračování příště...
