Nadešla neděle 3. července 1927 a výpravě Bohemians nastoupivší na palubu zaoceánského parníku Orvieto začíná zpáteční cesta přes oceán. Tou dobou byli na cestě téměř tři měsíce a ještě mělo uplynout 28 dní, než měli opět spatřit Prahu. V kufrech vezli členové výpravy různé upomínky a dárky z Austrálie.
Vršovičtí sehráli na australské půdě 19 utkání, z nichž ve třinácti zvítězili, ve dvou remizovali a pouze ve čtyřech prohráli. Celkové skóre bylo více než přesvědčivé - 87:51. Jestliže podlehli výběru Nového Jižního Walesu (4:5), týmu Maitland Cessnock (1:3), výběru státu Queensland (2:3) a jedenáctce Newcastle (2:5), vynahradili si to proti reprezentaci Austrálie, s níž třikrát vyhráli (2:1, 4:1, 6:4) a dvakrát remizovali (5:5, 4:4). O tom, že se Bohemians skvěle dařilo, podaly důkaz i australské novinové titulky: „Češi potěšili“ - „Čistá kontrola míče“ - „Vynikající technika a brilantní souhra týmu přinesly Čechoslovákům úspěch“ - „Lepší než Anglie“. Zájezd Bohemians byl považován australskými novináři za šlágr fotbalové sezóny. Některé listy i tvrdily, že český tým byl lepší než anglické mužstvo. Nejlepšími střelci zelenobílých během australského turné byli: Knížek - 21, Havlín - 15 a Hybš - 14 gólů.
„Australané hráli anglickým stylem, někdy až moc tvrdě. Výběr Nového Jižního Walesu nás otloukával jako píšťalky. Když několik kluků odkulhalo, museli jsme vedle ťukesu s českou uličkou také přitvrdit. Dosud tady hráli Kanaďané, Číňané a Angličané, a jestliže nás místní experti cenili ještě výše, byla to velká pocta. Vždyť rok před námi tu byli profesionálové z Anglie, kolébky fotbalu. Moc nechybělo a někteří z nás tady zakotvili natrvalo. Mne například nabízel klub v Adelaide výborně placené zaměstnání. Nakonec jsme si to ale všichni rozmysleli a těšili se domů…“, vzpomíná útočník zelenobílých Jaroslav Hybš.
Bohemians najezdili během svého turné do Austrálie přes 50 000 kilometrů, z toho 36 000 km na lodích, 15 000 km vlaky a 500 km autobusy. Po nejmladším kontinentu cestovali od západu k východu a zpět, křížem krážem projeli jihovýchodní část. Často hrávali před dvacetitisícovým hledištěm, ale v Sydney jim tleskalo čtyřicet tisíc diváků. Hoši z Vršovic si připadali jako ve snu. Dostávali pozvání na bankety a taneční večírky, vychutnávali si vyjížďky v jachtách po moři a výlety v luxusních amerických automobilech. Podávali ruce politikům a domorodcům, navštěvovali památky i dostihy.
„Zpáteční cesta byla peklem. Vypluli jsme 4. července z Perthu lodí Orvieta a kapitán, který tuhle cestu absolvoval po padesáté, prý sám nic tak strašného nezažil. Šlo skutečně o život. Strhla se hrozná bouře, loď měla příšerné výkyvy a zalévala ji vlna za vlnou. Paluba se dostávala do takových úhlů, že jsem na ni dosáhnul rukou ze stoje. Mnoho cestujících utrpělo zlomeniny. Spousta kabin, bar, knihovna a čítárny byly pod vodou. Všichni členové výpravy kromě dvou funkcionářů a mě dostali mořskou nemoc. Přiznám se, že jsem se jí vyhnul asi tím, že jsem chodil dolů za námořníky do kotelny a pil s nimi whisky s citrónem, životospráva - neživotospráva. Možná, že ti klokani u toho mírně zešíleli, ale na nich se to zas tak nepozná. Až teprve před Suezem se bouře uklidnila. Když jsme konečně dorazili do Neapole, tak v přístavu Wimmer, Průšek a Mašat klekli na zem, modlili se a slibovali, že na moře už nikdy nevlezou…“, vzpomínal na zpáteční cestu Jaroslav Hybš.
Na lodi se taky hráči poctivě starali o oba klokany. Nejvíce Kulda a Hybš. „S těmi klokany jsem si užil svoje. Střídavě jsme se o ně starali a většinou je měl v péči Kulda, který si v jednom z prvních utkání poranil rameno. Na zpáteční cestě přišla řada na mě, živil jsem je a na lodi mi jeden utekl. Když jsem ho s pomocí námořníků chytil, tahal mě po palubě a dal mi pořádně zabrat…“, doplnil o vzpomínku na nejstarší klubové maskoty Jaroslav Hybš.
NÁVRAT DO PRAHY
Čs. týdeník Star v až patetickém článku uvádí: „Dne 30.7. již uvítá stověžatá Praha obětavě své syny a sevře je šťastně ve svou milující náruč. Velkolepé přivítání bude pak jen malou odměnou za nádhernou propagaci, již AFK Vršovice svým ligovým mužstvem svému státu prokázal. Díky vám, hoši zelenobílého teamu. Buďte ujištěni, že se vás nemůžeme dočkat. Nashledanou 30.7.“
Veškerá příkoří ze zpáteční plavby tak vynahradily hráčům ovace při zastávkách vlaku od Břeclavi až do Prahy. Na Wilsonově nádraží byl onoho sobotního dne 30. července 1927 takový nával, že ke vstupu se vydávala povolení. Odtud výprava kráčela vítána fanoušky i lidmi, kteří se o fotbal nezajímali, leč chtěli pozdravit ty, co nás proslavili ve světě, ulicemi Mezibranskou, Palackého, Tyršovou, Kodaňskou až do Heroldových sadů, kde se uskutečnilo oficiální uvítání s projevy a kde bujaré oslavy trvaly dva dny. Hold sportovní Prahy statečným sportovcům, kteří uměli na nejdelším turné celé fotbalové evropské éry důstojně reprezentovat československý fotbal, byl zaslouženou odměnou a důstojnou dohrou celého velkolepého podniku AFK Vršovice.
Z “pomazaných“ hlav, příslušných k této slávě, chyběla jen jediná a to vršovického starosty. Ten, jsa národním socialistou, tehdy prohlásil něco, co se dá vysvětlit buď částečnou pomateností či nesrozumitelností kontextu: „Nikdo mě nemůže donutit, abych šel takové kapitalisty vítat…“ K tomu ještě jedna perlička. Víte kolik v roce 1927 stál téměř čtyřměsíční zájezd pro 18 osob lodí do Austrálie (bez výdajů za ubytování, stravu a cestovného na pátém kontinentě - to hradili hostitelé) se zaopatřením? Bratru 650 114 korun. Pokladník klubu Mery zapsal do účetní knihy čistý zisk 135 124 korun, 27 haléřů… Že by zrovna tohle panu starostovi tak vadilo? :)
O velkolepou oslavu příjezdu na Wilsonově nádraží však přišli tři členové výpravy: Průšek, Kašpar a Havlín, kteří v Benátkách zmeškali odjezd vlaku a tak nezbývalo vůdci výpravy, p. Prágerovi nic jiného, než aby se pro “zbloudilé syny“ vrátil. Z tohoto důvodu tak přijel zbytek výpravy do Prahy v neděli ráno. Také klokani zůstali zpátky a sice v Trbiži (slovinský název italského Tarvisia), kde byli podrobeni zvěrolékařské prohlídce. Přivezeni tedy byli do Prahy druhý den spolu s opozdilci. Kromě klokanů přivezli Vršovičtí i čtyři barevné papoušky. Přivezené klokany prezident Masaryk převzal jen symbolicky a věnoval je nikoliv pražské zoo, jak uvádějí některé prameny, nýbrž zvěřinci v Grébovce.
K opožděnému návratu jeden z této trojice, Antonín Kašpar vzpomíná: „Bohužel o velkém přivítání, kterého se dostalo našemu mužstvu v Praze, mohu mluvit velmi málo. Nezúčastnil jsem se ho. S Havlíkem a Pruškem jsme se v Benátkách ztratili. Ujel nám vlak. A tak vím o těch velkých zástupech před Hlavním nádražím a o triumfální cestě do Vršovic pouze z vyprávění mého bratra. Nás tři a pana Prágra, který se pro nás vrátil do Benátek, přivítalo bouřlivě malé nádraží přímo ve Vršovicích.
VÝZNAM ZÁJEZDU
Význam zájezdu Bohemians do Austrálie je nepopiratelný. Nejenže Vršovičtí šířili slávu československého sportu, ale je třeba zdůraznit, že jejich úspěšná výprava byla velkou propagací naší republiky. Výkony českého týmu budily respekt, skromné vystupování mužstva pak i úctu v nejširších společenských vrstvách Austrálie, ale vše současně přirozeně zintenzivnilo zájem o vlast těchto fenomenálních sportovců, o jejich domovinu, její obyvatelstvo, jeho život, obchod, průmysl - o Československo.
Jaký mělo turné Bohemians propagační význam, o tom svědčí úryvek ze zprávy deníku Politika, které listu posílal úředník generálního konzulátu v Sydney. Vyzdvihuje sportovní a společenskou úroveň zájezdu a končí řádky: „Co se týče významu, který tato exkurse bude míti pro obchodní styky československo-australské, mohu Vám prozatím tlumočiti názor výboru zdejší Čsl. obchodní komory pro Austrálii, pro kterou funguji jako honorární gen. tajemník. Členové výboru prohlásili, že exkurse tato bude až dosud tou největší reklamou pro Československo v Austrálii.“
ZMĚNA NÁZVU A ZNAKU KLUBU
Označení BOHEMIANS, které v Austrálii nahradilo klubové jméno, nepřijímali zprvu hráči ani jejich příznivci doma s příliš velkým nadšením. Vršovičtí fotbalisté jej však u protinožců proslavilo natolik, že český sportovní tisk začal vršovické mužstvo stále častěji nazývat Bohemians i v referátech o jejich ligových kláních po návratu domů - zprvu samozřejmě v uvozovkách…
Nakonec však došlo k tomu, že do jarní sezony (rozhodnutím řádné valné hromady z roku 1928) klub změnil název na BOHEMIANS AFK VRŠOVICE i oficiálně a KLOKAN - specifický živočich australského světadílu - se stal klubovým symbolem...
