Na Prahu padal vlahý podvečer, když jsem na rozhraní Michle a Vršovic potkal Emila Moučka. Byl zasmušilý a jakoby ponořený do sebe. Přidružil jsem se k němu a srovnal s ním krok. Ani jsem se ho neptal, kam kráčí, poněvadž všechno bylo úplně jasné.
Tak co? řekl jsem bodře. - Nandáme jim to? Člověče, pravil temně - já ti mám takovou divnou předtuchu! - Předtuchu? - žasl jsem. - Abych to řekl úplně přesně, mumlal - měl jsem na dnešek sen, který mi vždycky přináší smůlu. To není žádná fantazie, to je hotovka a mám to nejmíň pětkrát vyzkoušený. Jak se mi zdá o dvouhlavým salamandru v lahvi od okurek, stane se mi příští týden malér. Ještě nikdy to nezklamalo. - Malér? divil jsem se. - A co tě potkalo dneska?
- Právě, že nic! zahučel nešťastně - a čekám na to už od rána. Naopak se dá říct, že den proběhl klidně bez závad a naprosto hladce. V zaměstnání byli všichni usměvaví, v závodní jídelně jsem dostal protekční porci, dopravní prostředky jezdily jako vlaky v Japonsku a doma mi žena div nevyznávala lásku. Když jsem ji řekl, že jdu večer na fotbal, nepronesla ani jedinou nepříjemnou poznámku. Naopak se zaradovala, že si uklidí obývák!
- Tak vidíš, plácl jsem ho po zádech. Věřit ve sny je nesmysl a tmářství. Pusť to z hlavy a mysli na okamžiky příjemného vzrušení, které nás čekají!
- Jenomže den ještě není u konce, nedal se rozveselit Moučka - a já se bojím, aby dvouhlavý salamandr nezaúřadoval až na Bohemce. Při té přestavě je mi dočista nanic. Bohemka rupne na vlastním hřišti a já to budu mít svým způsobem na svědomí!
- Nesmysl! konejšil jsem ho. - Bohemka určitě nerupne!
- Stát se může všecko, pravil pesimisticky. - Když se proti tobě spikne osud, jsi jako koza na ledě. Tonda Panenka zahodí desítku, mužstvo znervózní, soupeř vsítí náhodnou branku a neštěstí je hotovo. A já cítím přímo v kostech, že se k tomu schyluje. Je mi z toho zle a jestli se můj sen vyplní...
Nebylo mu však přáno tuto myšlenku dokončit. Jak byl pohroužen do svých obav, vstoupil do jízdní dráhy právě ve chvíli, kdy přijížděl autobus. Podařilo se mu sice v posledním okamžiku uskočit, ale pouze do louže, jejíž dno bylo pokryto kluzkým blátem. Emil Moučka se snažil udržet rovnováhu, leč marně. Každá noha mu ujela jiným směrem a on absolvoval jízdu na zádech až do chvíle, kdy se zastavil hlavou o kandelábr. Když jsem ho zvedal, měl ránu jako po ráně rozporkou. Jeho nálada se však naprosto změnila. Ačkoliv byl zraněn, špinavý a potrhán, Emil Moučka přímo zářil. - Na tohle jsem čekal! křičel bujaře. - A tímto okamžikem se již nemám čeho obávat. Moc dvouhlavého salamandra právě skončila. Kamaráde, teď můžeme jít na ten fotbal opravdu bez obav. Teprve nyní je optimismus zcela na místě. Tonda Panenka dá tři góly a Bohemka rozdrtí svého soupeře rozdílem třídy. To říkám já, Emil Moučka, který se ve fotbale vyzná!
Rozjařeně vykročil k stadiónu, kde se právě rozzářilo umělé osvětlení, a ve svém nadšení vůbec nepozoroval, že z něho kape bláto, jako kdyby ho právě vytáhli z rašeliniště.
