Sympatie k sportovnímu klubu je cosi, co přímo volá po rozsáhlejší vědecké práci. Jak vzniká i jak se uchovává, je oblast velice široká a přitom zcela neprobádaná. Způsobů, kterými se člověk stává uvědomělým nebo dokonce skalním fandou, je zřejmě tolik, že je nelze - alespoň prozatím - patřičně registrovat, natož pak utřídit podle nějakých zákonitostí. Můj tatínek například fandil Spartě, protože Spartě fandil i jeho otec.
Strýček Josef stranil Slavii, neboť to jméno mu znělo slovansky a on měl silnou averzi proti Rakousku. Naproti tomu teta Jindřiška Slavii nenáviděla, protože ji svedl a posléze opustil obrýlený blondýn, který byl agentem pojišťovny Slávia. Se mnou to bylo trochu jinak. Vyrůstal jsem v Chodově u Prahy, kde jsem přihlížel urputným bojům, které sváděl kluk S. K. Psohlavci Chodov v místech, kde nyní stojí samoobsluha. Tehdy se tu ovšem nerozdávaly košíčky, nýbrž kopance a nejeden rozhodčí byl odnesen ze zeleného trávníku knokautován a zcela bez iluzí. Pak mi jednoho dne otec sdělil, že je na čase, abych spatřil opravdický fotbal. Na Spořilově právě Čafka slavila čtyřicet let od svého založení a pozvala si k přátelským zápasům obě slavná letenská "S". A tak jsme tedy mohl zírat na skutečný fotbalový kumšt.
Přiznám se rovnou, že mi padl do oka zelený dres vinohradského oddílu. Začal jsem Čafce zuřivě fandit a byl jsem skálopevně přesvědčen, že své soupeře hravě a na hlavu porazí. Bohužel jsem z obou zápasů odcházel zdrcen a zoufale zklamán. Dokonce jsem ztěží zadržoval slzy. Sparta vyhrála v procházkovém tempu 6:0 a Slavia dokonce 12:1.
Zdálo se, že jsem pro fotbal definitivně ztracen. Letenské kluby jsem nenáviděl za to, že tak drastickým způsobem rozmetaly mé dětské sny a Čafce jsem nemohl fandit proto, že dostala za dva zápasy více gólů než Psohlavci za celou sezónu. Žádal jsem otce, aby vyjednal zápas Psohlavci-Slavia, ale on odmítl s odůvodněním, že Bican musí být zachován i příštím generacím, zatímco v Chodově by mu zlámali fajfky.
Ale něco jsem se přeci jen dozvěděl. V nestřeženém okamžiku přede mnou sparťanský otec nedokázal zatajit, že kdesi ve Vršovicích hraje kopanou klub, který má právě tak krásné zelené dresy jako Čafka, ale navíc válí tak, že slavné letenské kluby při střetnutí s ním nemají ustláno na růžích. Toužil jsem tento tým neprodleně spatřit a posléze se mi podařilo tatínka přimět, aby mě prvně odvedl na Bohemku. Okamžitě jsem vzplanul obdivem ke Karešovi a Plánickému, aniž by mi vadilo, že ani jednou neinzultovali rozhodčího. Od té doby jsem se stal pravidelným návštěvníkem a příznivcem vršovických Klokanů. Kdoví, komu bych ovšem dneska fandil, kdyby tehdy hráli v oranžových nebo fialových dresech. Pravděpodobně Celtiku Glasgow.
