KRÁTCE:
Do Ďolíčku přichází z FC Zbrojovka Brno brankář JAKUB ŠIMAN (29), který se připojí v co nejbližší době k B-týmu BOHEMIANS.
Klub BOHEMIANS má v dosavadním průběhu FORTUNA:LIGA nejhorší útok, když ve 23 utkání nastřílela pouhých 20 branek.
Prvoligovou premiéru si v Hradci Králové okusil makedonský útočník MILAN RISTOVSKI (25), gratulujeme a jen tak dál!
  

Jaroslav Hübš-Javornický: Fotbal i dobrodružství

Slavia mě do Vršovic vlastně "odložila". Býval jsem často zraněn, protože jako útočník jsem chodil hodně do soubojů a neuhýbal, dokonce se o mně říkalo, že kam šlápnu, tam deset let tráva neporoste. To víte, měl jsem čtyřiašedesát kilo, takže jsem to odnesl většinou já. Měl jsem potíže s meniskem, přestali mě stavět, a tak mě výboři sešívaných nejprve půjčili AFK, abych jim pomohl z potíží v asociační lize. Chytil jsem se, byla tam tenkrát dobrá parta a už jsem ve Vršovicích zůstal...


Má účast na australském zájezdu byla právě kvůli tomu zlobivému kolenu dlouho nejistá. Chodil jsem denně na Slavii za "dědkem" Maddenem a jeho pověstné mastičkářství a masáže mi hodně pomohly. Dal mi i na cestu eukalyptový olej a nějaké masti, kdybych měl potíže. Zápas proti DFC Praha až den před odjezdem byl pro mě vlastně poslední test. Šlo mi to, vyhráli jsme 2:1, a to rozhodlo, i když jsem nebyl ještě úplně fit.

A tak jsme se vydali nejprve vlakem do Itálie. Kolem páté hodiny odpolední jsme dorazili do Neapole a začaly potíže. Hned na peróně jsme dostali pocítit, že jsme v Mussoliniho fašistickém státě. Sotva jsme vylezli z vlaku, okamžitě nás nešetrně obklíčili černokošiláči, nařídili nám seřadit se na nástupišti a hned nás chtěli odvézt na několik dnů do karantény. Mysleli to hrozně vážně. Naši vedoucí hned intervenovali na našem zastupitelství, ovšem velvyslanec byl někde na rybách a až asi po čtyřech hodinách přešlapování na peróně nás z téhle situace vysekal čs. konzul. Černokošiláči nás pustili do hotelu - ovšem s podmínkou, že se zítra do té karantény dostavíme aspoň k prohlídce. Co dělat...

Jenže čtyři chytrolíni, byli to Rubeš, Havlín, Wimmer a Krejčí, se hned ráno vypařili z hotelu a místo do karantény si vyrazili do Pompejí. Ta prohlídka byla v nějakých kasárnách. Naštěstí černokošiláči byli asi mírně natvrdlí, protože si nás nespočítali, a tak se při čtení jmenného seznamu někteří hlásili dvakrát. Já jsem to odnesl všechno za Wimmera. Protože Italové nám vystavovali zvláštní pasy, museli jsme všechny čtyři naše "turisty" imitovat. Šli jsme se fotografovat - já byl první v jejich seznamu, tak jsem šel nejprve za sebe a pak jsem nafoukl tváře a dělal Wimmera. To ještě nebylo tak zlé. Ale pak nás chtěli stříhat. Utekl jsem holičovi i s lajntuchem na krku a honili mě po kasárnách. Tak si to rozmysleli a jen prohlíželi, jestli nemáme vši. A pak samozřejmě očkování. Do levé ruky za sebe a pak ještě do pravé. Pochopitelně za Wimmera.

Odpoledne nás konečně pustili, výletníci z Pompejí se našli a nastoupili jsme na palubu italského parníku Orsova, na němž jsme strávili třiadvacet dnů. Plavba byla klidná, moře krásné, denně jsme cvičili - Prágr říkal, že prý je to dobré na nervy. Zastavili jsme se v Port Saidu jako turisté a pak v Colombu nás čekal první soupeř. Jedenáctka britské armády nebyla lehkým protivníkem. Angličané hráli rychle a pěkně od podlahy. Prohrávali jsme 1:2 a vedoucí chtěl, abych nastoupil. Šlo o výsledek. Moc se mi nechtělo, raději jsem chtěl šetřit to své koleno, ale musel jsem. Za chvíli jsme levačkou vyrovnal, v koleně mi přitom luplo a už jsem si myslel, že jsem dohrál. Při té bolesti a zoufalství jsem se nějak vzal za nohu a zalomil ji v koleni dozadu - a tak jsem si najednou ten meniskus vyléčil! Zaskočil zpátky, zapálilo to jako čert, ale pomohlo to. Od té doby jsem to takhle dělal pořád. V klidu jsem dohrál a zvítězili jsme 4:2.

V západoaustralském přístavu Perth nás čekalo krásné přivítání. Stálo tam vedení asociace, spousta krajanů, australští fandové - a ti na nás civěli jako na zjevení. Pak jsme zjistili, že čekali nějaké exotické hastroše - asi je k té myšlence přivedl zrovna ten název Bohemians - a zatím vystoupilo osmnáct pěkných kluků... Rychle jsme získali jejich sympatie. Uspořádali nám projížďku plachetnicí po Swan River a točili se kolem nás všelijací lidé. Mě si oblíbil takový starý boháč jménem Smith a jednou večer mě zval na dostihy. Já trval na tom, aby šel celý mančaft, a tak nás vzal všechny. To už jsme byli miláčky města. Na dostizích nás čekal ohromný zážitek. V hledišti za umělého osvětlení (!) bylo nejméně 40 000 lidí. O jedné přestávce nás pozvali doprostřed plochy, představili a těch 40 000 nám neznámých lidí vytvořilo obrovský chór a spontánně nám zpívali australskou národní píseň, oslavující přátelství. Brečeli jsme dojetím jako kluci, ani dýchat jsme nemohli. Tohle se člověku každý den nestane.

Oplatili jsme jim to po vršovicku. Výběr Západní Austrálie jsme dvakrát vyřídilil 11:3 a 6:4. Sjezdili jsme pak kontinent ze západu na východ a zpět, křížem krážem jihovýchodní část. Dneska se nedá už spočítat, kolik lidí na nás přišlo - někde to bylo asi jen 5 000 fandů, ale třeba v Sydney téměř 40 000 a dvacetitisícové návštěvy byly celkem normální. A Australané se lepšili, od utkání k utkání s nimi bylo více práce. Však také pět hráčů nastupovalo proti nám v každém zápase za všechny výběry i místní jedenáctky, takže leccos se od nás přiučili. Ty tři porážky jsme utržili od mužstev států Nový Jižní Wales a Queensland a dokonce od posíleného klubového celku Maitland Cessnack. Ovšem proti reprezentantům jsme v pěti střetnutích třikrát zvítězili a dvakrát remizovali - byla označena jako dvě exhibice a tři testy pro národní tým.

phoca thumb l 03Australané hráli anglickým stylem, pěkně tvrdě a rozhodčí jim často přáli. Mužstvo N.J. Walesu nás otloukalo jako píšťalky aby vyhrálo a zranilo nám několik hráčů! Na náš "ťukes" s uličkami však byli většinou krátcí. Ale my jsme se od nich přiučili tvrdosti. Před námi byli v Austrálii pouze Kanaďané, Číňané a Angličané, ale experti nás cenili výše než Angličany, kteří tu byli v r. 1925 s reprezentačním týmem profesionálů. Jako střelec exceloval na zájezdu především Knížek - dal 21 gólů, Havlín 15. Já dal 14 branek.

Moc nechybělo a někteří z nás málem v Austrálii zůstali. Mně nabízeli slušné zaměstnání s dobrým platem v Adelaide, ale nakonec jsme si to všichni rozmysleli. Všude nás čekal zajímavý společenský program. Pořádali pro nás vyjížďky v karavanách luxusních amerických vozů, bankety a taneční večírky, přijímali nás zástupci vysokých vládních míst. Doma jsme o tak vysoké společenské úrovni nemohli ani snít. Ve zlatých dolech v Boulderu jsme byli obdarováni kameny se stopami zlata. Setkali jsme se i s pravými domorodci. Jeden mě učil házet bumerangem a strašně jsem zatoužil si tento "nástroj" přinést domů. Nabízel jsem mu peníze, i českou stovku, ale to mu nic neříkalo. Nechtěl. Nakonec jsem našel v kapse lesklou českou pětikorunu a té neodolal. Dodnes mám ještě půlku toho bumerangu doma. Zlomil jsem ho, když jsem se s ním doma "předváděl".

Ty naše proslulé klokany jsme dostali v Brisbane. Daroval nám je Mr. M.J. Kirwan, ministr veřejných záležitostí Queenslandu, který byl současně prezidentem fotbalové asociace tohoto státu. Nebyli určeni přímo nám, ale tehdejšímu prezidentu ČSR T.G. Masarykovi. Ten je po našem návratu přijal jen symbolicky a věnoval je parku na Grébovce.

S těmi klokany jsem si užil svoje. Střídavě jsme se o ně starali a většinou je měl v péči Kulda, který si v jednom z prvních utkání zlomil lopatku. Na zpáteční cestě přišla řada na mě, živil jsem je a na lodi mi jeden utekl. Když jsem ho s pomocí námořníků chytil, tahal mě po palubě a dal mi pořádně zabrat.

Zpáteční cesta byla peklem. Vypluli jsme 4. července z Perthu lodí Orvieta, a kapitán, který tuhle cestu absolvoval popadesáté, prý sám nic tak strašného nezažil. Šlo skutečně o život. Strhla se hrozná bouře, loď měla příšerné výkyvy a zalévala ji vlna za vlnnou. Paluba se dostávala do takových úhlů, že jsem na ni dosáhl rukou ve stoje. Mnoho cestujících utrpělo zlomeniny. Spousta kabin, bar, knihovna a čítárna byly pod vodou. Všichni členové výpravy kromě dvou funkcionářů a mě dostali mořskou nemoc. Přiznám se, že jsem se jí vyhnul asi tím, že jsem chodil dolů za námořníky do kotelny a pil s nimi whisky s citrónem, životospráva-neživotospráva. Možná, že ti klokani z toho mírně zešíleli, ale na nich se to zas tak nepozná. Až teprve před Suezem se bouře uklidnila. Když jsme konečně dorazili do Neapole, tak v přístavu Wimmer, Průšek a Mašat klekli na zem, modlili se a slibovali, že na moře už nikdy nevlezou.

Při návratu do Prahy na nás čekali desetitisícové špalíry, houfy novinářů, filmaři, už od Břeclavi byli ve vlaku reportéři. Průšek s Havlínem a Kašparem o tu slávu přišli, protože se ztratili v Benátkách na nádraží a rychlík jim ujel. Prágr se pro ně musel vrátit, ale lidé jim to pak vynahradili na vršovickém nádraží.

almanach "80 let zelenobílé kopané" / 1985