Oblékal jsem zelenobílý dres od žáčků s výjimkou jednoho roku na vojně v Dukle 23 let a zažil jsem s Bohemkou dobré i zlé. Když bych měl dát dohromady "svou" sestavu klokanů, s nimiž jsem běhal po hřišti, byli by v ní zastoupeni plejeři zhruba tří hráčských generací. Asi tahle: A. Houška - Horák, Valent, Prokeš, Pohůněk - Kos, Jílek, Panenka - Š. Ivančík, Hubálek, Jarkovský. Za áčko jsem začal hrát tehdy v tom nervózním "záchranářském" jaru 1964 - to mě poslal trenér Rubáš poprvé na hřiště v Košicích na starém stadiónu VSS... a končil jsem v největší pohodě za Musila, kdy už vzniklo optimálně skloubené mužstvo s potřebnými typy hráčů, pevně usazené v nejvyšší soutěži, které se probojovalo do Poháru UEFA.
Co bylo mezi tím... Sestupy, postupy, zápasy, nervy, Vlašim i jižní Amerika, nezapomenutelná mozaika dojmů. Na co vzpomínám nejvíc? Nejspokojenější jsem se samozřejmě cítil od jara 1973, ale stejně tak silně mám třeba zapsaný v paměti ten gól, který jsem dal tehdy na jaře v r. 1969 na stadiónu Viktorky tři kola před koncem Hradci Králové. Bombou do šibenice - a znamenal jistý postup do I. ligy. Proti Hradci se mi vždycky dařilo a trenéři mě proti "votrokům" stavěli do útoku, snad pokaždé jsem jim dal gól. Jednou jsme v Hradci zvítězili 4:3 a mně se podařil hattrick! Ale stejně nejraději jsem hrál jako předstoper, zvlášť když jsem měl za sebou Miro Valenta. Příchod trenéra Musila na podzim 1972 byl šťastným momentem. Mnozí z nás prošli pražskou Duklou, odkud nás "Muňoz" většinou znal, takže podepsání smlouvy s Bohemkou pro něj nebyl úplně krok do neznáma. Hráli jsme s ním už ve II. lize takový fotbal, že se na nás chodili s potěšením dívat i sparťanští a slávističtí fandové a postupem do I. ligy skončila předchozí léta tápání a trápení. Od té doby se vlastně datuje trvalý vzestup klokanů, velice výrazně se zkvalitnil trénink a v té době se i značně stabilizovalo funkcionářské zázemí - i takový fakt má značný podíl na udržení dobrého standardu.
Dobré výsledky daly dohromady i nejlepší partu, v níž uzrává a rodí se ten řečený "teamwork". V každém zápase jsme se mohli spolehnout na to, že Valent za sebe nikoho nepustí, že např. za Panenku musíme zaskočit při bránění a on zas něco vymyslí, nebo že Jarkovský s Pištou Ivančíkem budou v pravý okamžik v plném sprintu. A čeho já si cením asi nejvíc - zase jsme získali pro Bohemku diváky, jichž v těch nervózních letech hodně ubylo...
