Patřil ještě k obojživelníkům. František Fiktus válel s fotbalovým míčem i hokejovým pukem. Fotbal dlouho hrával za Slavii (pod názvem Dynamo), v níž zažil i slavný návrat k sešívaným dresům. V létě 1957 ale přišel do Bohemians (tehdejšího Spartaku Praha Stalingrad), aby pomohl vystřílet návrat do první ligy. A další čtyři ročníky byl jednou z tváří úspěšného týmu z šakalích let trenéra Jiřího Rubáše.
Takového hráče by si fanoušci cenili i dnes. František Fiktus byl pěkně urostlý, na hřišti drsňák. Zároveň ale uměl dávat góly a také tvořit hru. S Vladimírem Kosem tvořil svého času jednu z nejlepších záložních řad v lize. V padesátých letech se Slavií procestoval svět a jako kapitán se s Klokany dostal i na slavný zájezd do jihovýchodní Asie.
Vzpomínáte, jak jste se dostal do Bohemky?
"V roce 1957 mi bylo dvacet osm a přišel za mnou tajemník Bohemky Josef Tesař. Bohemka hrála druhou ligu a udělali pět lidí, Menclíka ze Sparty a ze Slavie Hubálka, Hlaváčka, Fišera a mě. Tesař byl bezvadnej chlap. Měl patku, vlasy jako americkej prezident. Tehdy tam byl mančaft! Král, vynikající fotbalista, Kopsa. Pak chytal i Houška."
Jaké byly tenkrát v Ďolíčku podmínky?
"Sešli jsme se. A když jsme viděli tu špinavou podlahu, plechové, rozbité koupelny… Tenkrát dělal předsedu Hospr a ten se postaral, že udělali koupelnu, kabinu. Druhá liga se tenkrát hrála jaro, podzim, jaro. A mančaft šel, my zbouchali kde co."
To bylo v roce 1958. A dařilo se vám i po postupu do ligy…
"My jsme měli takový mančaft, že Slavia a Sparta byly pod námi a Bohemka a Dukla byly nahoře. Lidi chodili, bylo pořád plno… A večer, mejdany… Rubáš šel pryč, my jsme se scházeli ve Vršovicích v takové hospodě na rohu. Byla to parta, i ženské se znaly. Když se vyhrálo, tak se zůstalo."
V mužstvu všechno klapalo?
"Pohoda. Jenomže pak přišel Píša a to byl člověk ze Slavie, neudržitelnej. Ten si dělal, co chtěl. Rubáše vždycky vytočil. On třeba kopl míč do Botiče, až tam bylo patnáct míčů. To byly ještě míče se šněrovadlem. Já to vím, taky jsem hlavičkoval… Píša byl dobrej fotbalista, ale dělal divadlo, nechal se odnést. Nedal si říct. Pepík byl takovej, že když byl trénink ve tři, on přišel ve čtvrt na čtyři. Furt Rubáše akorát hecoval.
Jak jste vy jako původem útočník vycházel s defenzivně založeným Rubášem?
"Rubáš byl blázen. To byla fyzička. Ale jináč jsme si to řídili sami. Ke konci odstavili Pepíka Krále, přišel tam mladý kluk z Vokovic, Milan Kratochvíl, centr. Já říkám: Rubáši, nech si toho Pepíka Krále. Když člověk nevěděl co, tak to dal Královi. To bylo ťuk, ťuk, ťuk..."
Zajímavé je, že jste v Bohemce prošel všemi řadami. V druholigové sezoně jste hrával v útoku a byl dokonce s dvaceti góly druhým nejlepším střelcem. Pak jste utvořil slavnou dvojku v záloze s Vladimírem Kosem a končil ve středu obrany…
"Do zálohy jsem přešel, když vyhnali Pepíka Králů, přišel Zdeněk Kopsa. S Kosem to byla úplná pohádka. Protože já hrál spíš zanďoura. Tam jsem se chytil. Já jsem byl v roce 1961 jmenovaný jako třetí záloha na mistrovství světa. Tam byli Pluskal, Masopust, Slováci. Pak Kos a já. Kos tam (na MS do Chile) jel, já už ne. Pak jsem přešel na centrhalva, protože Ipser už přestával."
S Bohemkou jste toho taky dost procestoval…
"Byl tam Jíra, který byl v UEFA, já s ním byl velký kamarád. Venca Jírů měl známého v Paříži a ten dělal zájezdy. My byli věčně pryč. Byli jsme ve Francii, byli jsme v Německu. To byly zájezdy… Navíc on mě bral s sebou. Jeli jsme jednou Jíra, já, řidič a sekretářka, která měla takovéhle řasy a mini, do kabaretu Folies Bergère. Ve Vídni jsem dostal svetr… V Adaně jsme česali ovoce, on nám ten plantážník dal tři pytle. Ipser měl ten pytel s pomeranči a mandarinkami přivázaný, nechtěli mu to vzít do letadla…"
Velkou cestu jste zažil i ve Slavii, s kterou jste na podzim 1956 vyrazil do Jižní Afriky. Na co vzpomínáte?
"To byl krásný zájezd. Já si to dodneška pamatuju. Letěli jsme Praha – Belgie. V Egyptě byla válka, tak jsme pak přistáli někde na ostrově, abychom se mu vyhnuli. Museli jsme nabrat benzin a letěli jsme k jezeru, kde pramení Nil. Přistáli jsme v Zambezi v Brazzaville, kde jsou vodopády. S Andrejkovičem jsme byli na pokoji a pořád něco hučelo. A on to byl vodopád, sto dvacet metrů…. Měli tam strašnou bídu, ale prezident měl asi dvacet aut."
Co bylo dál?
"Pak jsme letěli do Jižní Afriky, první zápas byl Bican nastydlý, tak jsem hrál místo něj. Do Andrejkoviče se zamilovala dcera vedoucího zájezdu. Já mu říkám: Honzo, ty jsi takový vůl, kdybys tady zůstal…. Dcera milionáře… Ta holka měla auto, ale to bylo auto, že se vešli čtyři lidi na jednu sedačku. Pak jsme byli v Johannesburgu, já tam potkal moji neteř, která utekla."
V roce 1956 jste také zažil slavný zápas, v nichž se slávisté při přátelském zápase s Göteborgem nastoupili po čtyřleté pauze v sešívaných dresech…
"Bylo to na Velikonoce, měl to schované jeden náš funkcionář (inventárník Karel Sehnoutka – pozn. red.). To byl aplaus! Slavia byla v nemilosti. V jednapadesátém nám vzali tribunu. Tehdy jsme jezdili s Bicanem trénovat přes Vltavu na SKEP.
Mezi dvě období vašeho působení ve Slavii jste ale působil několik let jako „pétépák“ v karvinských dolech…
"Hele, ještě mám mozoly, jak jsem chodil po čtyřech. Já jsem hrál v padesátém poslední fotbal v Ostravě. Tam jsem šel spát do opery, večer jsem si šel zatancovat a ráno jsem jel vlakem do Horní Suché. Přijel jsem tam a ve vrátnici říkali: Tak vás hoši vítáme, budete tady jenom chvilku a pak půjdete k útvaru. Jenomže tam byla sto metrů věž Gottwald, takže bylo každému jasné, že tam zůstaneme."
Co se dělo?
"Měl jsem tam poručíka, s kterým jsem chodil běhat. Rozkřiklo se, že jsem hrál ligu. Poručík měl zase majora a ten byl fanda fotbalu, takže nás dal do Karviné, kde bylo fotbalové hřiště. Po třech nedělních jsem byl přeložený a šel jsem k majorovi. Říkal jsem, takový major mě nemůže nas... Tak, vojíne Fiktusi, v říjnu je Den armády. Uděláš jedenáctku a budeš hrát fotbal. Já říkám: Soudruhu majore, mě sem KSČ poslalo do dolů, nikam nepojedu. Tak si to rozmysli… Buď půjdeš do basy, nebo uděláš jedenáctku."
Co vy na to?
"Říkám: nemám kopačky. Tak ti dám dva dny volno a jeď si pro kopačky. Tak jsem si jel na Slavii pro kopačky. Major byl velký fanda, z fotbalistů se každý přihlásil, protože to byla výhoda. Udělali jsme jedenáctku a Karviné jsme dali sedm nula. Dostali jsem se do první roty, všichni kopali. To byla taková smetánka, první rota."
Jak to tam chodilo?
"V sobotu jsme třeba hráli fotbal a museli jsme předtím na směnu. Měli jsme výhody, akorát jsme museli v úterý a čtvrtek chodit na politickou výchovu. Hráli jsme fotbal i za Nový Jičín. Ale na směnu jsem musel. Pak jsem si říkal: Budu radši nahoře. Jenomže předák mi dal tři a půl tisíce lopat. Tehdy bylo hnědé uhlí. A vagon měl jedny dveře. Tři a půl tisíce… Nebo jsme nosili dvoumetrové klády."
Jaké to bylo v dole?
"Kluk měl sbíječku. Někdy jsme udělali sedm metrů. Ale někdy byl kámen, že jsi tam dloubal půl hodiny a on vám vypadl takový kousek. Nejhorší byla ta šichta. Já tam měl kamaráda jézeďáka, ale ten uměl dělat na sluníčku. Takhle jedete tisíc metrů a nevíte, jestli vyjedete. Já se nedivím, že ti havíří chlastají. Když jsem skončil vojnu, ještě dva měsíce jsem v Praze plival brikety. A naboso…"
Naboso?
"Ponožky, to nešlo… Uhlí vám padalo do bot. Pořád se zouvat? Tak jsme chodili naboso."
Co ty vaše mozoly?
"Ty mám, jak jsme chodili po čtyřech. Ještě jsem vozil lampu a špicar do zbíječky. Byl tam kluk, vyučený havíř, co hrál levé křídlo, když jsem nemohl, házel za mě. Ono je umění házet pokrčený na pás. Když jste hodil za, musel jste to jít vybrat do závalu, to muselo být čisté. Říkal jsem si, odsud se nedostanu."
Jak jste tam bydlel?
"Ředitel dolu ČSA přišel: Fiktus u nás bude dělat, já mu dám byt. Měli jsme dva dvoupokojové byty, to bylo něco. Jeden den jsem byl neprověřený, druhý den jsem byl v závodním výboru a bral jsem šest tisíc měsíčně. To byly peníze! V Praze se bralo 1500. Vzal jsem tam manželku, ta dělala vedoucí ubytovny a jídelny. My jsme měli deset tisíc. Předák Baníku ČSA bral devět tisíc měsíčně… Ale vzít tam manželku byla chyba. Ona se tam nedomluvila, každou sobotu tam ožralí házeli půllitry z okna. Tam se vždycky v sobotu paří. Tam se jede a nemůže si vyjet jinam, takže se pije. Ale důležité bylo, že já jsem nepil. Tím jsem to přečkal."
V začátcích kariéry jste na vysoké úrovni hrával taky hokej, jak na to vzpomínáte?
"Já jsem hrál lepší hokej než fotbal, opravdu. Neměl jsem čas se mu věnovat. Když jsem hrál levé křídlo v útoku se Španingerem a Hajšmanem, tehdy jsem byl devatenáctiletý student, tak si nás vzal národní mančaft do Břežánek v Brdech na soustředění, hráli jsme třetí pětku."
