Josef Sedláček: Hrát za Bohemku? Člověk by do toho dal život

phoca thumb l 03Byl to venkovský kluk, o kterého stála půlka ligy. Už je to dávno. V létě 1959 se za útočníkem Josefem Sedláčkem táhli kluboví skauti až do Úpice. Ozvala se Sparta (v tehdejší realitě Spartak Sokolovo), Slavia (tehdy Dynamo) ho dokonce pozvala na testovací mač. Do Liberce ho lákala pozdější trenérská legenda Václav Ježek. Josef Sedláček si ale vybral zelenobílé, tehdejší Spartak Praha Stalingrad. A uvedl se gólem, na který se vzpomíná dodnes. Později zažil také slavný zájezd do Asie.

Uběhlá léta nic neznamenají, když v minulosti září záblesk neopakovatelného momentu. V srpnu 1959 nastoupil Josef Sedláček ke svému prvnímu zápasu v první lize za Spartak Stalingrad před nabitým Edenem. Po pětatřiceti minutách se po pravém křídle řítí František Mottl, z rohu hřiště centruje balon, který se snáší k penaltě. Přímo k Sedláčkovi. Je zády k bráně, jeho tělo už visí ve vzduchu a pravačka švihá za hlavu. Střihnou efektní nůžky a míč je v bráně. Krása! Stalingrad tehdy začal ligu famózním vítězstvím ve vršovickém derby 4:1.

 

První zápas a takový gól, navíc před dvaceti tisíci fanoušků v Edenu, jak na to vzpomínáte?

"Bylo to úžasný… Já vám řeknu, to byl zážitek jako hrom! Já jsem hrával utkání v Úpici, kde chodilo na utkání dva tisíce lidí. Když jsem přišel do Bohemky, jeli jsme do Francie, tam jsem prvně pocítil větší návštěvu, ale to nebylo nic. Tohle byl pro mě první ligový zápas, šílený. Ale když jste se do toho po pěti minutách dostal, tak jste v tom jel, to bylo jasný. To vás strhne, každému fotbalistovi přeju, aby hrál fotbal před velkým publikem a cítil by, jak to burácí, jak vás to nabíjí. To je něco!"

Máte ten úžasný gól pořád před očima?

(úsměv) "Mám ho. Branky si člověk všechny nepamatuje. Ale tuhle branku? Franta Mottl běžel po lajně, až skoro z rohového praporku to nacentroval. Břeťa Dolejší ve slávistické brance, zrovna přišel z Dukly, a já jsem vylítl a střelil jsem mu to pod břevno. To byla branka jako hrom! Tím, že jsem byl novej, tak byste řekli, no tak co… Všichni mě objímali, jako bych hrál deset let s nimi. To bylo ohromný…"

Proč jste tehdy zvolil zrovna tohle zakončení?

"To je ten moment. Balon letí, co s tím? Tak vystřihnete. A já jsem dřív dělal gymnastiku, pohyb mně celkem nevadil, takže jsem to tam střihnul a hotovo. Trénoval to i Vladimír Kosů, ten měl pozlacenou pravačku, to byla nádhera. Na tréninku mi to nahrával, deset, dvacet nůžek jsme dělali. Ale takového góla už jsem nedal."

phoca thumb l 02Jak vlastně došlo k tomu, že jste v roce 1959 přišel do Ďolíčku?

"Já jsem byl v Úpici, což je městečko v Podkrkonoší, moje rodiště, vrátil jsem se z Křídel vlasti. Jako první přijel Liberec (tehdy druholigový – pozn. red.). Trenéra tam dělal Václav Ježek, pozdější trenér Sparty a národního mužstva. Ten přišel s obálkou. Ale já říkal: Kdybych šel z Úpice, tak bych zkusil někde nějakou ligu. Sparta? Ta přišla: Budeš hrát za národní mužstvo. Já říkám: To ne, hoši! Do toho nejdu! Ještě přijela Slavie. Pozvala mě na tréninkové utkání do Plzně. Teď já jel ráno z Úpice vlakem, autobusem, pršelo. Hrozný terén. Tak jsem ten zápas odehrál. Říkali: Bylo to dobrý, ale dáme vám vědět. Nic z toho nebylo a zůstal jsem v Bohemce."

Proč jste zvolil tehdejší Spartak Stalingrad?

"Bohemka na mě udělala největší dojem. Byl tam trenér Rubáš. Já jsem si říkal, že jako venkovský kluk se musím soustředit nejen na fotbal. Když se zraním, tak potřebuju mít nějaké zaměstnání. A Bohemka mi dala nejlepší zaměstnání. Řekla: Budeš pracovat v ČKD a povedeš malý ekonomický útvar. Řekli mi plat a mohl jsem fičet. Přestupové lístky jsem podepsal v lednu. Tím, že jsem byl krajský reprezentant hradeckého kraje, tak jsem dostal takzvanou karenční lhůtu a šest měsíců jsem do ligového oddílu nesměl nastoupit. Bohemka už mě v mezičase vyzkoušela na turné v Německu, Francii a Belgii. V Brugách jsme vyhráli mezinárodní velikonoční turnaj (účastníci Wacker Vídeň, Braunschweig, Stalingrad a FC Bruggy)."

Šlo to hladce?

"Byla to jako detektivka, kterou vyřídil tehdejší velký šéf Jirka Müller. Přijel jsem z Úpice na Hlavní nádraží v Praze, ale s mužstvem nemohl pokračovat, chyběla mi výjezdní doložka. Zapracovali asi "škodílkové" z Úpice. V průběhu dvou hodin však veškeré doklady zajistil předseda tělovýchovné jednoty Müller. Posadil mě do taxíku, který dostihl vlak v Chebu, kde jsem se připojil k celému mužstvu a pokračoval na turné."

Jak na vás dýchnul tehdejší Ďolíček se starou dřevěnou tribunou?

"To mi povídejte! To teď je úplně nóbl. Tenkrát dřevěná tribuna, malý bazének, spršky. Pravda je, že jsme měli maséra. Jednou za týden jsme mohli do Karlových lázní na nějakou rehabilitaci. Ale k tomu, co je teď, to se nedá přirovnat. A podmínky? To byste nevěřili… Když jsme vyhráli, hráli jsme ligové utkání za 200 korun, deset procent daně, remíza za 100, prohra nula. Když jste byl členem ligového oddílu, měl jste 400 korun kalorné, které měl každý ligový hráč. Takže jste si za měsíc vydělal třeba tisíc korun."

phoca thumb l 03Jaká byla v Ďolíčku atmosféra?

"Bylo to skromné, pro mě to bylo hrozně příjemné. Připadalo mi, že Bohemka si nehraje na nic. U mužstva byl kustod, jeden trenér, který to bral docela drsně, doktor a bylo to vyřízené. Ještě byl pokladník, ten vám za ten měsíc dal nějaké peníze. Zázemí bylo na tribuně, diváci byli vždycky perfektní. To je tady tradice. Možná je to ještě lepší teď, dělá to na mě ten dojem, ty fankluby dřív nebyly. Tady byly hodně skromné podmínky. Když jsem přišel na Spartu, tam červený koberec v kabině, hogo fogo. Tady to bylo skromnější a na to, že jsem byl venkovský balík, mi to docela vyhovovalo. Vážil jsme si toho stejně, byla to liga."

S kým jste se skamarádil?

"Tady byla perfektní parta. Na to hrozně rád vzpomínám. Kos, Fiktus, Hubálek, Venca Janovský, Ipser, Pohuněk, André Houška, takovej manekýn, ale perfektní gólman. Dokonce jsme se někdy scházeli po vyhraném utkání i u nás doma. Když jsme jeli do zahraničí na nějaký turnaj, naše ženské se tady sešly, udělaly si sedánek. Bylo to opravdu senzační. Někteří jsme dělali v ČKD ve Vysočanech, třeba Pepík Králů, Láďa Hubálek a Zdeněk Kopsa. Já jsem bydlel na Pankráci, ráno jsem jel do Vysočan hodinu tramvají do práce, ve dvě hodiny jsme odjížděli autobusem do Ďolíčku, kde byl ve tři trénink. A z Bohemky večer domů. Takhle žil ligový fotbalista. Dukla, která tenkrát byla naším konkurentem, ta samozřejmě měla úplně jiné podmínky. A my jsme ji docela zlobili, i s Pluskalem, Masopustem, Šafránkem, Novákem, Dvořákem, Urbanem, Vacenovským..."

Připomeňte, v čem měl armádní klub navrch…

"Dukla si mohla nadiktovat fotbalisty ze všech fotbalistů ze všech oddílů. Měla skutečně výhodu, že tam natahala všechny mladé kluky z celé republiky. A když byli dobří, tak z nich udělala oficíry, a pak ti kluci nedělali nic jiného než ten fotbal. Zatímco my jsme ráno jezdili do práce. Já jsem v půl šesté vstával, to hoši v Dukle ještě dávno spinkali. Dukla měla ohromnou výhodu, měla spoustu možností a ideální podmínky."

Čím to, že se proti slavné Dukle šedesátých let tehdejší Bohemce tak dařilo?

"To bylo nadšení a radost. Byla to trochu taky prestiž. Člověk by do toho dal život. A když chodilo na fotbal dvacet tisíc lidí… Když jste cítil tu podporu, tak výkon šel nahoru. Tady na Bohemce, bariéry hnedka u hřiště, to je něco… To když vám jde, tak to je radost. Horší je, když vám to nejde. Nezpracujete první balon a už je to špatný. Slyšíte, jak lidi zařvou: Sedláček ven! Tato spravedlnost by měla platit v životě i v politice, neumíš, musíš z kola ven."

Přesto i tehdejší Stalingrad měl hráče na hraně reprezentace…

"Třeba Vladimír Kosů… Pepík Masopust byl jednička, ale Vladimír střílel perfektní trestné kopy, to ten Pepík Masopust neukopnul. Vladimír dával branky hlavou. Pepík byl malý, ale byl zase z Dukly, Vladimír to měl hodně těžké, těžko se propracovával. Nakonec šel do Sparty, ale výrazně se za nároďák neprosadil. Ale byl to dobrý fotbalista a nebyl to žádný nafoukanec. A s Frantou Fiktusem, to byla výborná dvojka. To bylo něco!"

Máte nějakou historku?

„Hráli jsme v Prešově. Jeden z bratrů Pavlovičů mě ve výskoku srazil na zem a druhý mi chramstnul na nohu, doprčicpráce…. Tak jsem to říkal Frantovi Fiktusovi a ten mi říkal: Nech ho bejt, na toho já si dojdu! Protože já jsem byl spíš měkkej, techničtější fotbalista. Franta byl tvrďák a vyřizoval to za mě…“

Co Josef Píša?

„Výrazný borec, útočník. Po tréninku jsme vždycky sedávali v takovém skromném bazénku. Tam seděli tři, čtyři fotbalisti a trenér, střídali jsme se. K Rubášovi jsme měli úctu, samozřejmě jsme mu vykali. Pepik Píša  byl po prvním tréninku na Bohemce s námi pod sprchami, vzal tu sprchu a pustil tu studenou vodu do toho Rubáše. No, my jsme byli úplně u vytržení, co si to takovej kluk venkovskej dovolí! To byl Pepík…“

Co na to Rubáš?

„Skousnul to. Ale na Rubáše já vzpomínám rád. Byl to tvrdý trenér, nic nám neodpustil, byl k nám spravedlivý a jeho tréninky měly sílu. Domnívám se, že Tomáš Pospíchal od něj nějaké prvky tréninku převzal a potom byl velmi úspěšný. Myslím si, že Rubáš tady zanechal slušnou stopu.“

Jak vzpomínáte na legendární trestné kopy Miroslava Pohuňka?

„To byl prímovej, skromnej kluk, férovej, rychlej, s balonem si poradil, na toho si nějaké křídlo jen tak nepřišlo. Ten Mirda patřil do národního mužstva, jenomže tam byl Novák…“

ZÁJEZD DO ASIE (1960 – 1961)

Výprava Spartak Praha Stalingrad vyrazila 28. prosince 1960 na dlouhodobý zájezd do Jižní a Jihovýchodní Asie, kde strávila skoro jeden a půl měsíce. Mužstvo zde sehrálo celkem 14 zápasů, ve kterých třináctkrát zvítězilo a pouze v posledním s reprezentací Barmy remizovalo 0:0. Poražená mužstva pocházela z Cejlonu, Indonésie, Kambodži, Singapuru a z Barmy.

Na přelomu let 1960 a 1961 jste byli na slavném zájezdu po Asie. Hráli jste na Srí Lance, v Kambodži, Singapuru, Indonésii a Barmě. Co se vám po letech vybaví?

„Bylo tam takové teplo, že policajt na točivé křižovatce stál v klobouku, jaký nosil cestovatel Holub v Africe, ve vaničce s vodou. V Jakartě, kde chodilo na zápas padesát tisíc horkokrevných diváků, jsme hráli tři utkání proti takové naší Dukle nebo Rudé hvězdě a proti národnímu týmu Indonésie. Všechny jsme vyhráli. Bylo to hodně náročné, ale byli jsme docela v laufu. To byly velké úspěchy.“

Na co nejčastěji vzpomínáte?

„Čekaly nás výjezdy na plantáže, rýžové pole, čajovníky. Na kopci byl nádherný bazén, kde jsme se koupali, slunili. Já říkám: Nebudu se tady flákat. Tak jsem se sebral, měl jsem aparát, šel jsem tam, jak lidi pracovali na rýžovém poli ohnutí k zemi. Tam byla chaloupka, máti patnáct dětí. Za chvíli za mnou přišli nějací chlapci, tajňouši, kteří nás měli hlídat. Koukám: Tady pistole, tady pistole. Vzali mě zpátky, trenér už mě hledal. Já jsem šel jen, abych si udělal fotky, nikde jsem nic nehlásil. Velké zážitky byly třeba pagody, stavby v Rangúnu. My jsme se tam šli do toho podívat, ale tři "borci" zůstali v autobuse a mastili karty.“

Užívali jste si exotické jídlo?

„V Singapuru po jednom utkání byla společná večeře s naším soupeřem. Nabídli nám různá jídla, místo příborů hůlky. A, samozřejmě, my jsme s nimi neuměli zacházet. Bralo se to ze společných stolů, než jsme se k tomu dostali, bylo to snědené. V Colombu jsme byli na přelomu roku na Silvestra. Tu silvestrovskou noc jsme prožili v hotelu s pohledem na nádvoří, byla kvanta lidí, tam se slavilo, pilo, tancovalo. Trenér nás honil, abychom už šli spát. Druhý den jsem říkal hochovi, co obsluhoval, proč tam nebl. A on, že tam nemůže každý, že jsou lidi rozdělení do kast. Oni to respektovali. V tom hotelu byl nádherný bazén. Z hotelu jsme jeli přes den asi šest kilometrů po pobřeží, samé palmy, pak jsme se šli do moře koupat. A najednou, tři sloni pádili do vody. Tak jsem utíkal pro kameru, než jsem to všecko připravil, tak mně ti sloni odešli.“

Nebylo vám to tam dlouhé?

„Po pěti nedělích nám řekli, že ještě bude třeba sehrát dvě utkání v Rangúnu. Rubáš nechal hlasovat, jestli mužstvo chce. Představte si, jenom tři jsme chtěli to utkání hrát, ostatní chtěli jet domů. Ono to bylo náročné. Kromě utkání jsme ještě běhali a trénovali, Pavel Trčků shodil za jedno utkání tři, čtyři kila. André Houška zase hrozně žárlil, chtěl jet domů. Dopadlo to tak, že po pěti nedělích jel domů akorát Houška s Hosprem (předsedou oddílu), nakonec jsme dostali befel, že se v Rangúnu musí ta utkání odehrát. A akorát Kopsa, Sedláček a ještě někdo třetí říkali: Ještě to odehrajeme. Říkal jsem si: Běhat v zimě doma na škváře a ve sněhu? Tady jsou pomeranče, nádherné počasí… My se koupeme v moři.“

Co vás fotbal a sport obecně naučil?

„Především tvrdé práci v cestě za úspěchem. Vystudoval jsem dálkově zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické. Po promoci jsem si ještě udělal státní zkoušku z angličtiny. Mám i ruštinu a němčinu. Kdybych tvrdě nepracoval, tak bych zůstal na venkově a nedostal se do ligy, ani bych nebyl nominován do olympijského mužstva. Ač jsem nebyl v partaji, v ČKD jsem se z řadového referenta postupně propracoval do funkce vedoucího obchodního úseku ČKD Polovodiče, kde pracovalo 300 lidí. Díky sportu jsem si vypěstoval ohromnou vůli. Byly situace, kdy jsemm nemohl, ale musel jsem to utkání dohrát a vybičoval jsem se. Měl jsem touhu po úspěchu, ale musel jsem poznat i porážky. Takže jsem se naučil i pokoře i smyslu pro spravedlnost, musel jsem jít za vítězem a podat mu ruku, i když jsem byl naštvaný. Když jste neuměl, nebo vám to nešlo, tak vás lidi vypískali. Když je někdo lepší, musím to skousnout.“

 
autor: Martin Hašek
 
 

Video

ROZHOVOR | Josef Sedláček vzpomíná na památné nůžky a Bohemku v 50. letech (6.9.2018)

Ing. Josef Sedláček pro TV JS z r.2008 (15.7.2018)


 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace