v trafice na vršovickém náměstí kupuju každý den to samé: noviny, cigára. „sport a kamelky,“ chroptím na prodavačku, která spíš oznamuje, než že by se ptala: „vy jste byl včera na bohemce.“ tázavě zvednu oči; směje se: „to víte. nejste první, kdo na mě dnes takhle štěká..“
zápas s baníkem začíná v pět, a mně zvoní ve dvě mobil. pepča z celnice: „nazdar, deš před fotbalem někam na jedno?“
„no vůbec,“ odpovídám. piju kafe v rize. v lotyšsku.. koukám se na letenku, do prdele, až sedmnáctá řada – u ocasu. deset minut bude trvat, než se na ruzyni proderu z letadla.
ovzduší tmavne
nikdy jsem nezažil takovou viditelnost – zřetelně pod sebou rozeznávám královec i gdaňsk, ale pak už nic. zdá se mi, že cesta trvá dvojnásob dlouho, než předvčerem. ztrácím se.
vyhlížím povědomé české město, snažím se rozpoznat ještěd například, mácháč, labe, cokoli známého, ale nerozeznám nic. srpnová krajina je nádherná a barvy pastelové, ale přistáváme nejspíš v cizí zemi. hrozím se, že fotbal nestihnu.
stydlivě se ptám letušky: opravdu je tohle ruzyně? dívá se jako na blázna, ovšemže!, tak zapínám telefon a objednávám taxi. gong oznámí 15:55. před východem F ještě stačím vykouřit dvě cigarety, pak mi zastavuje řidič s býčím krkem. dělal jsem vyhazovače v modré terase na václaváku, přikyvuje. kam to bude?
no kam asi, vždyť mám dres, ne? na bohemku.
to jako někam ke stadionu?
na stadion! a rychle, potřebuju tam být do dvaceti minut. vyhazovači se pravděpodobně líbím, bílou horu prolétne stovkou. ale pokutu zas dostat nemusíte, říkám alibisticky.
mám vošéfovaný, kde jsou policajti a kde radary, vytahuje se, a to už jsme v nuslích: nějak nám tmavne ovzduší, povídá. nechápu, nebe je pořád bez mráčku. je tu plno nepřizpůsobivých občanů, obkružuje bradou náměstí bří synků. aha. on myslí, že je vtipnej.
jekot splaveného klokana
v 16:40 jsem na bohemce a pepča z celnice kulhá – složili jej policajti, když šel do bitky s chachary.
lucka mi dává zelenobílé korály pro štěstí, tak kéž s nimi letos nesestoupíme. muzikanti z prohrály v kartách přijíždějí se zpožděním – koncert měli v prostějově a řidič se jim ožral tolik, že museli zpátky vlakem. a tak.
to cigáro odhoďte, říká mi dědek u vstupu na tribunu, tady se už kouřit nesmí. jasně. hned v patnácté minutě si zapaluju – prohráváme. lucie podává fiksupojkovi nacpanou fajfku a dědek u vchodu kouká na fotbal..
což o to, výhled je tu krásný, mnohem lepší, než z kotle, ale není to vždycky výhoda. kunášku, kurva, hejbej se, ječí splavený klokan lombardo na naši letní posilu. davide, křičím já z pěti metrů na křehkého bartka, ty vážně nedokážeš přihrát?!
snažím se okolní tribunu rozezpívat, ale jde to jenom ztuha. rudnu, potím se, vypadám jako exot. ale slíbil jsem si to: sektor A5 bude za pár týdnů druhým kotlem.
hasič na hřišti
o přestávce se prodírám na pivo, ale v davu mě brzy rozklepe panika. tak to radši vydržím do konce střízlivý.. mí přátelé frontu vystojí, ale že nemůžou s kelímkem na tribunu, vrátí se až v pětapadesáté minutě. po hřišti se právě motá hasič a kotyza zaplaťpánbů střídá rychlíka, ale stejně nemáme naději: 0:2. vstaneme a pět minut tleskáme našim i ostravákům, aby se mohli novináři dojímat. dnes netruchlíme: nic jinýho se nedalo čekat, shodujeme se večer s příbou u krokodýla: to by nebyla bohemka, kdyby se vyhrálo.
hospoda zpívá chorály až do jedenácti. přední místnost řve, zelená, naše zadní odpovídá: bílá. kluci z tábora objednávají zelené a vodky, a já se konečně seznamuju s visáčem – vídáme se co dva týdny, ale vždy na sebe jenom kývneme. až teď se rozpovídá, a mě to vrátí do roku 91, kdy jsem si na gramofonu pouštěl pořád dokola traktor a dopravní značky nebo fuck off army.
ve tři ránu budím lucku: měl jsem strašnej sen, zastřelil jsem ti mámu.. bezdůvodně. jen proto, že mi přeskočilo. sorry.
pak políbím kočku – zasyčí na mě. znovu usínám.
skutečná soulož, skutečná válka, skutečné nervy, to všechno začne až ve třetím kole. olomouc porazit musíme. buď.
anebo se začnu vztekat.